Psychologická péče

Simona Dejdarová je klinická psycholožka a psychoterapeutka. V PARENT PROJECTU čtvrtým rokem pomáhá našim rodinám v několika oblastech: krizová intervence, konzultace, psychologické poradenství a psychoterapie.

První oblastí je poskytnutí psychologické pomoci v krizových situacích. To znamená v náročných životních situacích, které jsou nárazové a je velmi těžké je zvládnout sám. Může se jednat o náhlou změnu zdravotního stavu dítěte, akutní těžkosti ve vztazích v rodině jako je rozvod, úmrtí nebo vážné konflikty mezi členy rodiny.  

Krizová může být i plánovaná nebo neplánovaná hospitalizace, zavádění léčby, na které pacient nechce nebo neumí spolupracovat, trvalá ztráta důležité schopnosti či jiná nová zdravotní omezení. Krizové situace se mohou vyskytnout i ve škole - např. šikana, závažnější poruchy chování, konflikty se spolužáky či učiteli. Obecně ale i pozitivně vnímané životní situace, jako je přechod na jinou školu, změna bydliště, odchod sourozence z domova nebo narození sourozence mohou svou intenzitou vyvolat stavy, kdy „je toho prostě už moc“ a sami už si nedokážeme pomoci.

Krizová intervence je jako zásah záchranky. Jedná se o akutní „ošetření“, které obvykle netrvá déle než 1 - 3 sezení. Tím kontakt s psycholožkou končí nebo se může navázat na další formu spolupráce (psychologické poradenství, konzultace).

Konzultací se rozumí jednorázová, většinou konkrétně formulovaná zakázka ze strany klienta – dotaz, nejistota, potřeba rozhodnout se nebo nalézt řešení. Trápí vás například problémy dítěte s učením, sourozenecké vztahy, nespokojenost s nastavením podpůrných opatření ve školce? Nerozumíte změně chování svého dítěte, nevíte, jak s dítětem mluvit o jeho nemoci nebo nakolik informovat širší rodinu? V případě konzultací se jedná spíše o věcnou výměnu informací, krátkodobý a nezávazný kontakt s psycholožkou, který vám pomůže lépe se zorientovat ve vaší problematice, dozvědět se nové potřebné skutečnosti a rozhodnout se, jak budete svou situaci dále řešit, ať již samostatně, s psychologickou pomocí, nebo s pomocí dalších doporučených odborníků.

Konzultace se může rozvinout v psychologické poradenství. To znamená, že si se Simonou předem domluvíte více sezení, během kterých společně systematicky pracujete na nějakém tématu či problému.  Poradenství neznamená léčbu, spíše podporu, provázení, pomoc při hledání vlastní cesty. Reaguje většinou na nějaké životní období, dlouhodobější stav, událost s dlouhodobějšími či trvalými následky.

Může jít například o to, že dítě má vleklé problémy se spolužáky nebo je delší dobu zvýšeně agresivní a má záchvaty vzteku, které se těžko zvládají. Tyto stavy mohou a nemusí souviset s medikací, kterou je dítě nuceno užívat vzhledem ke svému progresivnímu onemocnění. Můžete mít otázky a nejistoty ohledně výchovy - rodiče dětí s DMD si často uvědomují, že mají tendenci své děti s DMD až příliš ochraňovat, chránit je před vnějším světem, nebo se - zejména v případě intenzivně pečujících matek - samy jejich světem stávat. Hranice mezi tím, co je a není pro dítě přínosem, se někdy těžko hledá.

Velmi často se řeší problémy partnerské. Partneři mohou mít odlišný pohled na výchovu nemocného dítěte (nebo jeho zdravého sourozence), odlišně se mohou vyrovnávat s jeho nemocí a se svými novými životními rolemi. Stává se, že poradenské služby vyhledávají rodiče, kteří po zjištění diagnózy svého dítěte hledají způsoby, jak tuto situaci přijmout a nově si uspořádat svůj život, práci, vztahy s širší rodinou, přáteli a okolím.

Někdo se obtížněji vyrovnává s tím, že mu náhle „nikdo nerozumí“ (řada známých i blízkých lidí nemoc bagatelizuje) nebo že přichází o kamarády. Často se bohužel stává, že někteří prarodiče a členové širší rodiny nemoc popírají nebo odmítají postižené dítě přijmout. To může vyvolávat hádky, rozepře a nepohodu. Někdo bojuje se svými pocity hněvu, vzteku, závisti. Je přirozené, ale pro mnohé rodiče stále nepřijatelné pociťovat zlobu nebo závist, že ostatní mají zdravé dítě a mluví například o tom, jak se jejich děti zdárně rozvíjí a jakých dosahují úspěchů. Pro některé rodiče může být tento aspekt nemoci jejich dítěte dokonce velmi zraňující a tím i problematický z hlediska jejich vztahu k dítěti i dalším členům rodiny.

Další oblastí možné spolupráce je psychologická léčba, psychoterapie. Léčba znamená, že ve specifickém léčebném vztahu klient – terapeut pracuje klient s pomocí terapeuta systematicky a kontinuálně na změně svého psychického stavu nebo své osobnosti. Klienti Parent Projectu většinou využívají tzv. podpůrné psychoterapie (krátkodobé i dlouhodobé), v rámci které se řeší psychické obtíže klientů, související s onemocněním svalovou dystrofií, ať již u klienta samotného nebo u člena jeho rodiny.  Někdy se stává, že se u klienta rozvinou úzkosti, panické ataky, depresivní stavy. Mohou se objevit vleklé poruchy spánku, nervozita, nesoustředěnost, nezvyklá únava nebo nevýkonnost. Někteří klienti přicházejí s tím, že se necítí v životě dobře, nemají radost ze života, mají obavy z budoucnosti, trpí pocity viny či strachem ze selhání. Někdy se potýkají s následky pracovního přetížení (v rodině i mimo ni), které se jim nedaří korigovat, se vznikem různých závislostí nebo se sebepoškozováním.

Pečování o dítě s vážnou progresivní nemocí je náročné nejen na rovině osobní (u matky i otce), ale i na rovině partnerské, což se může projevit nezvladatelnými pocity nesnášenlivosti, odcizením, agresivitou, obviňováním, nebo naopak sebeobviňováním, stažením se do sebe, pocity studu, strachem ze ztráty partnera. Práce psychologa či psychiatra je pomoci tyto situace v životě klienta rozpoznávat, chápat, případně měnit a obtíže v prožívání či chování řešit. Využijte jejich služeb, i když váháte. Prvním krokem úspěšné terapie je to, že začnete přemýšlet o odborné pomoci. Druhým pak, že ji vyhledáte. Nejste a nemusíte být na to sami. Simona vám může poskytnout i kontakty na další odborníky, pokud by vám to více vyhovovalo, nebo kdyby vám ona sama nedokázala pomoci. Může vás vždy nasměrovat někam dále. Obracet přímo na Simonu se mohou rodiče, ale i dospělí či dospívající pacienti.

Simona se účastní valné většiny našich pobytů, kde je rodinám k dispozici. Na těchto pobytech nabízí i skupinová sezení pro rodiče, v plánu jsou skupiny pro děti a mladé lidi se svalovou dystrofií a skupiny pro zdravé sourozence.

Simonu můžete kontaktovat telefonicky, emailem, nebo si domluvit osobní setkání. V případě krizových situací může Simona přijet do školy, do rodiny, do nemocnice. Simona má k dispozici i několik málo materiálů, které mohou být vaším průvodcem, například v tom, jak mluvit s dítětem o nemoci v různých stádiích jeho psychického vývoje. 

Kontaktovat ji můžete telefonicky ve všední dny mezi 9 a 12 hodinou, e-mailem kdykoliv.

Ukázka z psychologické poradny: 

‍DOTAZ:

„Jak mluvit s dětmi o jejich diagnóze? Mému synovi je teď dva a půl roku.“

ODPOVĚĎ:

Diagnóza, nemoc, její projevy a prognózy do budoucna… to jsou témata, která žijí s rodinami vážně a nevyléčitelně nemocných dětí neustále. Někdy jsou přítomna více, jindy méně, ale opakovaně se vracejí v různých podobách a intenzitách, podle toho, jak se dítě vyvíjí, roste, zraje a dospívá.

Pro vývoj vztahu rodičů s dítětem a pro vývoj dítěte samotného je vždy a za všech okolností nejdůležitější pečovat o vztah založený na důvěře, pocitu bezpečí a jistoty. Proto je důležité mluvit s dětmi otevřeně, pravdivě a autenticky, neskrývat své myšlenky a emoce. Samozřejmě, konkrétní slova a chování přizpůsobujeme věku a psychické vyspělosti dítěte.

S malými dětmi, které ještě vnímají svět odlišně, než my dospělí, se můžeme dobře domluvit pomocí příběhů a podobenství. Nejlépe si představíme, jak funguje dětská psychika, začteme-li se do klasických pohádek (např. od Boženy Němcové, K.J.Erbena, nebo bratří Grimmů). Čtením a vyprávěním prastarých pohádek se dá dětem mnohé sdělit na vědomé i nevědomé úrovni. Pohádky dávají dětem útěchu a návod, jak se vyrovnávat s trápeními, strachy a úzkostmi a jak i v situaci největší beznaděje sebrat znovu svou víru, naději a sílu jít dál. Pohádky navíc děti ujišťují, že vše nakonec dobře dopadne. A děti tomu ve skrytu svých duší správně rozumí: podaří-li se jim zůstat sami sebou, půjdou po své životní cestě a budou žít svůj vlastní, jedinečný život.

DOTAZ:

„Co dělat s obrovskými záchvaty vzteku u dětí? Když můj syn křičí, válí se po zemi a bohužel i hází věcmi po lidech? Lidé se na nás koukají, čekají, co s tím udělám, často se i zlobí, že syn ohrožuje jejich děti. Je to nepříjemné. Obvykle zkouším leccos a pak už si prostě jen sednu opodál a čekám, až to přejde.“

ODPOVĚĎ:

Situace, které popisujete, zná v jisté míře většina rodičů. Ovšem, právě ona míra, tedy intenzita „záchvatů“ a jejich četnost a délka trvání, jsou často rozhodující pro to, jak tyto z hlediska vývoje dítěte poměrně srozumitelné situace rodiče prožívají a zvládají.

Nejprve je třeba říci, že děti s DMD / BMD mohou být vlivem své nemoci emočně labilnější. Mohou snadněji propadat zlosti, vzteku a agresi a hůře se ze svých stavů zuřivosti, negace a zoufalství dostávat. Nemohou za to, stejně jako za to nemůžete Vy, rodiče.

Jak můžeme malým dětem v těchto situacích jako rodiče nejlépe pomoci?

Nejlepší (a někdy dokonce samo o sobě i zcela dostačující) je naše porozumění. Porozumění zákonitostem toho, co se děje a porozumění konkrétním příčinám toho, proč se to děje.

O co tedy při „záchvatu“ vzteku a agrese vlastně jde?

Všechny děti jsou v zásadě emočně nezralé, nestabilní. Jejich prožitky jsou pro ně často nesrozumitelné, příliš intenzivní, nezvladatelné a tedy ohrožující. To je normální vývojový stav. Postupně se dítě musí učit svým emocím a jejich tělesným projevům porozumět a zvládat je, je to však běh na dlouhou trať, který trvá až do dospělosti. Někdy jsou prožitky a vjemy pro dítě tak silné, že se jimi dítě cítí zahlceno. Může pak být zaplaveno úzkostí z toho, že to, co se v něm uvnitř odehrává, ho může poškodit, nebo zcela zničit.  V těchto chvílích dítě potřebuje, abychom ho neopustili (fyzicky ani psychicky), zůstali mu nablízku a díky tomu, že „přežijeme“ jeho záchvat ho ujistili, že ono přežije také.

Pokud chvíli s účastí setrváme vedle dítětem se záchvatem vzteku, můžeme mu tím zprostředkovat prožitek, že ho vnímáme, budeme si vědět rady a pomůžeme mu v jeho složité situaci. Většinou se pak nevyhneme tomu, že musíme začít usměrňovat sociálně nepřijatelné projevy dítěte. Pokud však rozumíme tomu, že dítě nám „nedělá scénu naschvál“, můžeme tak činit s účastí a bez pocitu vlastního vzteku, lítosti, viny, nebo vlastního selhání. Naše přiměřené reakce (někdy klid a jindy zdravé naštvání – na komplikovanou situaci, spíše, než na dítě) našeho potomka často poměrně brzy uklidní. A pokud ne, alespoň ho ještě více nerozzuří.

Články

Jak mluvit se svým dítětem o jeho nervosvalovém onemocnění - část druhá

Druhý díl třídílného povídání o důležitosti časné komunikace rodičů s dítětem o jeho nervosvalovém onemocnění (DMD) a s ním souvisejícími životními podmínkami a perspektivami.

Jak mluvit se svým dítětem o jeho nervosvalovém onemocnění - část první

První díl třídílného povídání o důležitosti časné komunikace rodičů s dítětem o jeho nervosvalovém onemocnění (DMD) a s ním souvisejícími životními podmínkami a perspektivami.

Neuropsychiatrické poruchy u jedinců s DMD

Neuropsychiatrické poruchy u jedinců s DMD: výskyt ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou), poruch autistického spektra a obsedantně kompulzivní poruchy