Psychologická péče

Psychologická podpora

Psycholožka Mgr. Simona Dejdarová Vám ráda odpoví na jakékoliv otázky.

Zde si můžete prohlédnout její životopis.

V případě potřeby ji můžete kontaktovat zde:

email: dejdarova@parentproject.cz

tel. 603 805 831

Konzultační hodiny:

emailem:         kdykoli pondělí - pátek

telefonicky:     úterý a čtvrtek 10-12

osobně:            po dohodě út a čt 8 - 18, návštěvy v rodině po dohodě možné i o víkendu 

‍Ukázka z psychologické poradny: 

DOTAZ:

„Jak mluvit s dětmi o jejich diagnóze? Mému synovi je teď dva a půl roku.“

ODPOVĚĎ:

Diagnóza, nemoc, její projevy a prognózy do budoucna… to jsou témata, která žijí s rodinami vážně a nevyléčitelně nemocných dětí neustále. Někdy jsou přítomna více, jindy méně, ale opakovaně se vracejí v různých podobách a intenzitách, podle toho, jak se dítě vyvíjí, roste, zraje a dospívá.

Pro vývoj vztahu rodičů s dítětem a pro vývoj dítěte samotného je vždy a za všech okolností nejdůležitější pečovat o vztah založený na důvěře, pocitu bezpečí a jistoty. Proto je důležité mluvit s dětmi otevřeně, pravdivě a autenticky, neskrývat své myšlenky a emoce. Samozřejmě, konkrétní slova a chování přizpůsobujeme věku a psychické vyspělosti dítěte.

S malými dětmi, které ještě vnímají svět odlišně, než my dospělí, se můžeme dobře domluvit pomocí příběhů a podobenství. Nejlépe si představíme, jak funguje dětská psychika, začteme-li se do klasických pohádek (např. od Boženy Němcové, K.J.Erbena, nebo bratří Grimmů). Čtením a vyprávěním prastarých pohádek se dá dětem mnohé sdělit na vědomé i nevědomé úrovni. Pohádky dávají dětem útěchu a návod, jak se vyrovnávat s trápeními, strachy a úzkostmi a jak i v situaci největší beznaděje sebrat znovu svou víru, naději a sílu jít dál. Pohádky navíc děti ujišťují, že vše nakonec dobře dopadne. A děti tomu ve skrytu svých duší správně rozumí: podaří-li se jim zůstat sami sebou, půjdou po své životní cestě a budou žít svůj vlastní, jedinečný život.

DOTAZ:

„Co dělat s obrovskými záchvaty vzteku u dětí? Když můj syn křičí, válí se po zemi a bohužel i hází věcmi po lidech? Lidé se na nás koukají, čekají, co s tím udělám, často se i zlobí, že syn ohrožuje jejich děti. Je to nepříjemné. Obvykle zkouším leccos a pak už si prostě jen sednu opodál a čekám, až to přejde.“

ODPOVĚĎ:

Situace, které popisujete, zná v jisté míře většina rodičů. Ovšem, právě ona míra, tedy intenzita „záchvatů“ a jejich četnost a délka trvání, jsou často rozhodující pro to, jak tyto z hlediska vývoje dítěte poměrně srozumitelné situace rodiče prožívají a zvládají.

Nejprve je třeba říci, že děti s DMD / BMD mohou být vlivem své nemoci emočně labilnější. Mohou snadněji propadat zlosti, vzteku a agresi a hůře se ze svých stavů zuřivosti, negace a zoufalství dostávat. Nemohou za to, stejně jako za to nemůžete Vy, rodiče.

Jak můžeme malým dětem v těchto situacích jako rodiče nejlépe pomoci?

Nejlepší (a někdy dokonce samo o sobě i zcela dostačující) je naše porozumění. Porozumění zákonitostem toho, co se děje a porozumění konkrétním příčinám toho, proč se to děje.

O co tedy při „záchvatu“ vzteku a agrese vlastně jde?

Všechny děti jsou v zásadě emočně nezralé, nestabilní. Jejich prožitky jsou pro ně často nesrozumitelné, příliš intenzivní, nezvladatelné a tedy ohrožující. To je normální vývojový stav. Postupně se dítě musí učit svým emocím a jejich tělesným projevům porozumět a zvládat je, je to však běh na dlouhou trať, který trvá až do dospělosti. Někdy jsou prožitky a vjemy pro dítě tak silné, že se jimi dítě cítí zahlceno. Může pak být zaplaveno úzkostí z toho, že to, co se v něm uvnitř odehrává, ho může poškodit, nebo zcela zničit.  V těchto chvílích dítě potřebuje, abychom ho neopustili (fyzicky ani psychicky), zůstali mu nablízku a díky tomu, že „přežijeme“ jeho záchvat ho ujistili, že ono přežije také.

Pokud chvíli s účastí setrváme vedle dítětem se záchvatem vzteku, můžeme mu tím zprostředkovat prožitek, že ho vnímáme, budeme si vědět rady a pomůžeme mu v jeho složité situaci. Většinou se pak nevyhneme tomu, že musíme začít usměrňovat sociálně nepřijatelné projevy dítěte. Pokud však rozumíme tomu, že dítě nám „nedělá scénu naschvál“, můžeme tak činit s účastí a bez pocitu vlastního vzteku, lítosti, viny, nebo vlastního selhání. Naše přiměřené reakce (někdy klid a jindy zdravé naštvání – na komplikovanou situaci, spíše, než na dítě) našeho potomka často poměrně brzy uklidní. A pokud ne, alespoň ho ještě více nerozzuří.

Články

Jak mluvit se svým dítětem o jeho nervosvalovém onemocnění - část první

První díl třídílného povídání o důležitosti časné komunikace rodičů s dítětem o jeho nervosvalovém onemocnění (DMD) a s ním souvisejícími životními podmínkami a perspektivami.

Neuropsychiatrické poruchy u jedinců s DMD

Neuropsychiatrické poruchy u jedinců s DMD: výskyt ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou), poruch autistického spektra a obsedantně kompulzivní poruchy