Vítězslav Větrovec: Kluci z Parent Projectu mají úžasný smysl pro humor

Vítězslav Větrovec: Kluci z Parent Projectu mají úžasný smysl pro humor

Pokud jste se zúčastnili poslední únorový den vernisáže fotek Duchenne bez bariér v kavárně The Most Café, nemohli jste ho nevidět (a neslyšet). Divadelní režisér Vítězslav Větrovec byl tím, kdo provázel – spolu se svou partnerkou a herečkou Barborou Schusswohlovou – vernisáží. A oba četli příběhy z naší knihy Ve stínu Duchenna…

Vítězslave, jak s odstupem času vzpomínáte na vernisáž?

Bylo to moc hezké. A umocněné tím, že když jsem během vernisáže četl příběhy z knihy nahlas, vnímal jsem, že to mělo úplně jinou hloubku… Navíc někteří rodiče byli přítomni i v kavárně…

Knihu Ve stínu Duchenna jste dostal dopředu. Stihl jste si přečíst všechny příběhy?

Tím, že každý příběh je jako samostatná kapitola, bylo skvělé, že jsem to mohl číst na přeskáčku. Celá ta kniha je strašně silná… Ty příběhy…

Který vás zaujal nejvíce?

Upřímně? Ten sourozenecký – příběh Báry, u které to vyrovnávání se s bráchy diagnózou došlo až k sebepoškozování.

Právě tento Bářin příběh četla během vernisáže fotek vaše přítelkyně, vy jste pak četl životní osud Martina Krčka…

Ano, rozdělili jsme si to genderově. (smích)

Profesí jste divadelní režisér. Vyznělo čtení příběhů díky tomu jinak, poutavěji?

Tak to nevím. (úsměv) Jediné, co se snad hodilo, bylo, že se nebojím číst nahlas před lidmi.

Až do 12. dubna jsou k vidění v kavárně velkoformátové fotografie našich kluků. Jak na vás působily?

Víte, já chodím do této kavárny často. A znovu a znovu se na ně rád dívám. Fotky kluků na mě působí pozitivně, krásně. A navíc je skvělé to provedení – mám rád černobílé fotky. Líbí se mi, jak z nich vyzařuje, jak si kluci s Duchennovou svalovou dystrofií dokáží navzdory svému handicapu užívat života. Tohle jsem cítil i u lidí s mentálním handicapem, se kterými jsem se pracovně setkal. Ti si také dokáží užívat života.

Jak jste se dostal k lidem s mentálním handicapem?

Nejprve jsem se s nimi setkával v rámci svých divadelních aktivit v Brně během několika jednorázových workshopů. A pak, po letech, jsem se sám stal asistentem v chráněném bydlení v Dačicích. Pracoval jsem tam čtyři roky. Byla to úžasná zkušenost. Od té doby mám k sociální práci blízko.

A troufl byste si dělat asistenta našim klukům?

A víte, že bych se tomu ani nebránil? Navíc s kluky musí být sranda. Mají úžasný smysl pro humor. Jak jsem poznal na vernisáži třeba Martina Krčka, ty jeho knihy, co píše a kreslí s Šudym, ty jsou fakt skvělé. Velmi vtipné.

Vy sám jste rodičem?

Ano, mám dvě děti.

A když teď znáte životní osudy našich kluků z Parent Projectu… Dovedete si představit…

Nedovedu… Když je člověk rodičem, tak se kolikrát neubrání tomu si situace, které jsou v knize Ve stínu Duchenna popsané, představovat. A přiznám se, že jsem nad knihou kolikrát utíkal z toho pomyšlení… Děsil jsem se toho… Být pečujícím 24/7 je nepředstavitelné. A ten zápřah pro rodiče musí být strašný.

Co byste jim vzkázal?

Přijdou mi naprosto úžasní, tak ať mají i nadále dostatek trpělivosti a síly… A to vlastně i celá organizace Parent Project. Je obdivuhodné, jak se podařilo vydupat ze země takovou silnou organizaci!

Za rozhovor děkuje: VERONIKA ŠIRC

Foto: PARENT PROJECT