Studijní cesta v rámci Akcelerátoru osamostatňování mladých dospělých

Rakouský Graz a slovinská Lublaň. To jsou dvě města, kam měly možnost odjet naše kolegyně Jana Kloboučková a Simona Dejdarová na studijní pobyt. Od 3. do 7. června 2024 díky Nadačnímu fondu Abakus měly možnost poznat, jak funguje osamostatňování mladých dospělých se zdravotním znevýhodněním v jiných evropských státech. Jak s odstupem času Jana a Simona na pobyt vzpomínají?

Připravili jsme pro vás dvojrozhovor, kde vám naše kolegyně přiblíží své poznatky. Jana z pozice sociální pracovnice a koordinátorky akcí a Simona jakožto psycholožka.

S jakými očekáváními jsi jela na studijní pobyt? 

Jana: Studijní pobyt byl pro mě příležitostí získat inspiraci a nové nápady pro osamostatňování mladých dospělých se zdravotním znevýhodněním a seznámení se se systémy podpory pro tuto cílovou skupinu v Rakousku a Slovinsku. Jela jsem si tedy pro inspiraci, co se daří i co se nedaří, co by se případně dalo využít v našem kontextu.

Simona: Studijního pobytu, který organizovalo spolu s Nadačním fondem Abakus České centrum fundraisingu, jsme se za Parent Project zúčastnily s kolegyní Janou Kloboučkovou v plném rozsahu – využily jsme nadšeně možnosti navštívit štýrské město Graz i slovinskou Lublaň. Zajímalo nás, jaké podmínky k osamostatňování mají mladí lidé se znevýhodněním v obou zemích, které nám jsou geograficky, historicky i kulturně velmi blízké. Osobně jsem doufala a věřila, že osobní setkání se zástupci vybraných organizací, které poskytují osobám se znevýhodněním osobní asistenci, chráněné bydlení, pracovní příležitosti a řadu dalších potřebných služeb, bude pro naši pacientskou organizaci zdrojem inspirace a motivace pro náš odborný tým i pro celou komunitu našich členů. Obzvláště zvědavá jsem byla na slovinský systém, který poskytuje dospělým lidem se znevýhodněním prostředky na osobní asistenci v rozsahu, který skutečně potřebují. A v neposlední řadě jsem se těšila na sdílení zkušeností, informací a nápadů s dalšími organizacemi z České republiky, které se spolu s námi studijní cesty účastnily. Celkem nás do Štýrska cestovalo 17 organizací, do Lublaně pak pokračovalo 8.

V rámci programu – jaká přednáška pro tebe byla nejzajímavější? 

Jana: Všechny organizace pro nás připravily zajímavé prezentace a je obtížné vybrat jednu konkrétní, která by se dala označit za nejzajímavější. Všechny byly velmi inspirativní v pohledu na problematiku osamostatnění. Organizace v Rakousku (Lebengross a Jugend am Werk Steiermark) se zaměřují na podporu samostatného bydlení, uplatnění na pracovním trhu a sebeobhájství. Organizace ve Slovinsku (YHD – Društvo za teorijo in kulturo hendikepa a Zavod Brez ovir) poskytují osobní asistenci.

Simona: Zajímavé bylo všechno. Naše pracovně studijní skupina, složená ze zástupců takových zkušených, aktivních, inspirativních a průkopnických organizací jako Rytmus Střední Čechy, Nautis, Péče bez překážek, Zet-my, Pferda, Apla Jižní Čechy, Diakonie Litoměřice a další. Přednáška koordinátora komunitního chráněného bydlení v Messequartier v Grazu Marka Stankiewicze, který nás provedl chráněnými byty a vysvětlil nám, jak budují přátelské sousedské vztahy s běžnými obyvateli bytového komplexu, ve kterém mají chráněné byty pronajaté. Diskuse s René Hallem z Jugend am Werk v jejich chráněné kavárně in Café, mimo jiné i o systému Jungen Coaching (koučování mladých), který nabízí mladým lidem se znevýhodněním podporu a pomoc při přechodu ze škol do zaměstnání.

S kým ses bavila ze zahraničních kolegů?

Jana: Vzhledem k velikosti naší výpravy a velmi nabitému programu probíhala většina komunikace se zahraničními kolegy formou skupinových diskusí po prezentacích jednotlivých organizací. Tyto diskuse poskytovaly cenný prostor pro výměnu zkušeností a názorů. Diskutovali jsme o výzvách, úspěších a inovativních strategiích.

Co využiješ – vzhledem ke své pracovní náplni v Parent Projectu – ve své práci ze studijního pobytu? 

Jana: Přímá aplikace zahraničních metod a přístupů není možná kvůli rozdílům v systémech podpory, inspirace z těchto modelů však může být užitečná pro tlak na systémové změny u nás. Inspirovat a motivovat k diskusi a revizi stávající praxe, aby se zlepšily podmínky a rozšířily možnosti pro osamostatnění a inkluzi a tím se zvýšila kvalita života lidí se zdravotním znevýhodněním.

Simona: Jako psycholožku mě velmi zaujala systematizovaná nabídka koučovacích služeb pro mladé lidi se znevýhodněním v citlivém období přechodu ze škol do zaměstnání. Myslím, že koučování je služba, která by mohla poskytnout i našim mladým mnoho potřebné podpory v citlivém období přechodu od dospívání do dospělosti a současně být pro ně dostupnější, přijatelnější, než doposud někdy s obtížemi přijímané služby psychologů a psychoterapeutů. Naše zkušenosti ze studijní cesty vlastně podpořily námi v (odborném týmu Parent Projectu) již delší dobu diskutovanou potřebnost obsazení pozice speciálního pedagoga, který by byl k dispozici dětem a dospívajícím s Duchennovou svalovou dystrofií a dalšími vzácnými svalovými dystrofiemi a řešil s nimi otázky výběru studia i budoucího pracovníhouplatnění. Celkově však ve své práci rozhodně využiji všudypřítomnou naději a motivaci, zejména pro prosazování lepších podmínek pro osamostatňování mladých dospělých s velkou potřebou podpory. Měla jsem možnost na vlastní oči vidět, že když je dostatek dostupných služeb a prostředků pro osobní asistenci, je možné samostatně bydlet, pracovat, tvořit, setkávat se s vrstevníky, navazovat blízké vztahy mimo rodinu. Je pravda, že v Rakousku jsme žádného samostatně bydlícího člověka se svalovou dystrofií nepotkali a navštívené organizace se na možnosti služeb pro lidi s tímto druhem znevýhodnění tvářily, podobně jako u nás, rozpačitě. Ale ve Slovinsku, konkrétně v organizaci Brez ovir, která se věnuje osobní asistenci a cestování lidí se zdravotním znevýhodněním, jsme se osobně potkali s paní Majou Babič, zakladatelkou této organizace, jejíž dospělá dcera se svalovou dystrofií žije samostatně s podporou čtyř asistentů financovaných ze státního rozpočtu. Pro děti, dospívající a jejich rodiny je důležité žít s perspektivou samostatného nebo částečně samostatného života, s perspektivou možného studia, pracovního uplatnění, vztahů mimo rodinu. Když to jde ve Slovinsku, proč by to nemohlo jít i u nás?

Jaké momenty ti v rámci studijního pobytu přišly nejinspirativnější?

Jana: Nejinspirativnějším momentem bylo seznámení se s příběhem a činností YHD – Društvo za teorijo in kulturo hendikepa, které bylo založeno dvěma ženami s handicapem s cílem podpořit hnutí za nezávislé živobytí. Bylo zajímavé slyšet, jak se z osobních potřeb a životních zkušeností lidí s handicapem zrodila iniciativa, která směřovala k výrazným sociálním změnám. V průběhu let YHD usilovalo o uznání osobní asistence jako klíčového prvku pro nezávislý život. Jejich příběh ukázal, jak významná může být osobní asistence pro nezávislý život, což vedlo k legislativním změnám ve Slovinsku a k uznání osobní asistence jako základního lidského práva v roce 2017​ (Društvo YHD)​. Příklad YHD ilustruje, jak mohou být systémové změny v sociálních službách realizovány a jak významný dopad mají na životy jedinců.

Simona: Takových momentů bylo mnoho, až bylo někdy těžké je všechny vstřebat. Některé ve mně doznívají a budou doznívat ještě dlouho po návratu a je skvělé, že jsme s dalšími zúčastněnými organizacemi mohly díky podpoře Abakusu a Českého centra fundraisingu zůstat i nadále v kontaktu a dojmy a zkušenosti z cesty spolu i nadále zpracovávat a společně vymýšlet, jak je implementovat do českého prostředí. Na září máme naplánované další online setkání a já se na reflexi naší cesty s odstupem tří měsíců velmi těším. Nicméně, k Tvojí otázce - hned první ráno, kdy jsme byli pozváni na pracovní snídani do kavárny Café Famoos (kavárna a cukrárna organizace LebesGross, která díky podpoře Štýrského kraje poskytuje pracovní příležitosti lidem se znevýhodněním a některé z nich připravuje na volný trh práce), bylo velmi inspirující. Navštívili jsme výrobní prostory cukrárny, kde vládla dobrá nálada, klid a pohoda. Pracovníci zde pracují podle toho, co zvládnou a mají tolik pomoci asistentů, kolik potřebují. Potkali jsme se také s mladým zaměstnancem LebesGross, sebeobhájcem Christianem a jeho asistentkou, koordinátorkou sebeobhájců. Christian pracuje 3 dny v týdnu od 9 do 15 hodin a 2 dny se věnuje nejrůznějším tématům sebeobhájcovství lidí se zdravotním znevýhodněním, např. otázkám lidských práv, sociálních kontaktů a odměňování za práci. V Lublani jsme měli možnost potkat se se dvěma velmi inspirativními dámami z organizace YDH – Družstvo za teorijo in kulturno hendikepa, s Elenou Pečarič a Klaudií Poropat. Je neskutečné, co tyto dvě milé, otevřené, optimistické a houževnaté ženy dokázaly. Obě žily v ústavu od 7 do 18 let a obě se rozhodly, že chtějí vystudovat vysokou školu. Jejich cesta, na jejímž konci je možnost nezávislého života pro lidi s potřebou péče 24 hodin denně ve Slovinsku, začala v roce 1998 společným manifestem za nezávislý život lidí se zdravotním postižením. YHD založily před 25 lety, když získaly pro svou práci evropské prostředky. Jejich prvním pracovním prostorem byl squat v ulici Metelkova. Snažily se vytvořit takový systém, aby každý, kdo chce, bez ohledu na zdravotní znevýhodnění, mohl žít samostatně. A to se jim ve Slovinsku podařilo.

Byl čas poznávat jednotlivé země, nebo byl program předem na minuty plánován?

Jana: Program v Rakousku byl velmi nabitý, ale i přesto se našel čas na procházky v Grazu, zejména v podvečerních a večerních hodinách. Společně s několika kolegy jsme vystoupali 260 schodů k hodinové věži Uhrturm a hradu Schlossberg, odkud byl nádherný výhled na celé město. Ve Slovinsku bylo trochu více volného času, který jsme využili k prozkoumání Lublaně a také k navázání bližších kontaktů s kolegy. Přispělo to k obohacujícímu zážitku z celého studijního pobytu.

Simona: Program cesty byl díky skvělé práci organizátorů a spolupráci s řadou zkušených a aktivních českých organizací dlouho dopředu pečlivě plánován a zorganizován. Čas studijní cesty jsme tedy všichni využili na maximum k poznávání místních organizací, setkávání s místními odborníky a klienty, k individuálním i skupinovým rozhovorům, workshopům a přednáškám. I přesuny z místa na místo, pěšky, tramvají, vlakem… Všechno jsme beze zbytku využili ke sdílení dojmů, názorů, nápadů a k výměně informací (k některým návštěvám místních organizací jsme se podle zaměření zúčastněných organizací dělili do skupin). Ti akčnější z nás se dokonce již během pobytu pustili do psaní zápisů a analýz. Bylo velmi silné sledovat a cítit, jak moc se všichni zúčastnění snaží využít příležitosti studijní cesty na maximum a udělat co nějvíce pro zlepšení kvality života mladých lidí se znevýhodněním v České republice.  

Navázala jsi nějaká přátelství, která pokračují i nyní?

Jana: Ano, seznámila jsem se s mnoha inspirujícími lidmi a věřím, že s některými z nich budu udržovat kontakt i nadále. Je v plánu, že naše spolupráce bude pokračovat i formálně – již v září máme naplánovanou společnou schůzku, kde bychom chtěli pracovat na společném výstupu z naší studijní cesty. Zájem o udržení kontaktu je silný napříč všemi účastníky. Tato síť kontaktů je velmi cenná pro další profesní rozvoj a možnosti spolupráce.

Kdybys mohla říct tři slova, která by tento pobyt definovala, jaká by to byla?

Jana: Inspirace, sdílení, spolupráce. Tyto tři slova výstižně charakterizují celý studijní pobyt. Každý moment byl plný inspirace od nových přístupů a nápadů získaných od zahraničních organizací. Sdílení zkušeností a myšlenek mezi účastníky napříč různými zeměmi obohatilo každého z nás. A konečně, spolupráce, která byla klíčová, nejen během diskusí a pracovních setkání, ale i v plánování budoucích společných projektů a iniciativ, vyplývají z tohoto setkání.

Simona: Profesionalita, sounáležitost, naděje.

Pokud by byla možnost jet v budoucnu na další takový pobyt, využila bys této nabídky?

Jana: Ano, rozhodně bych využila možnost zúčastnit se dalšího studijního pobytu. Tato zkušenost byla nesmírně obohacující nejen v profesním, ale i osobním směru.

Jak se mohou lidé ve tvé profesi napříč Evropou obohacovat? Co u nich funguje lépe a co jsi naopak zjistila, že lépe funguje u nás?

Jana: Sdílení dobré praxe napříč Evropou může být velmi obohacující a inspirativní. Jako klíčovou vidím roli sebeobhájců z řad lidí s handicapem a pečujících, kteří s podporou organizací poskytujících zdravotně-sociální služby a nadací, mohou společným úsilím tlačit na systémové změny, přestože politická rozhodnutí mohou omezovat implementaci některých iniciativ. Mě osobně zaujal systém osobní asistence ve Slovinsku, ve kterém mohou lidé s handicapem dosáhnout až na podporu 24/7, což je u nás prozatím nereálné.

Za rozhovor děkuje: VERONIKA ŠIRC

Foto: Jana Kloboučková, Simona Dejdarová