Parenťák roku René Břečťan: Do poslední chvíle jsem netušil, že dostanu Parenťáka roku

René Břečťan: Do poslední chvíle jsem netušil, že dostanu Parenťáka roku

Ve čtvrtek 7. září 2023 po tiskové konferenci ke Světovému dni povědomí o Duchennově svalové dystrofii získal ocenění Parenťák roku. Akci moderoval, měl všechny podklady… Přesto nevěděl, že je jedním z oceněných…

„Opravdu jsem nic netušil do poslední chvíle. A vlastně jsem nad tím ani nepřemýšlel, protože jsem připravoval tiskovku, moderoval její první část a byli jsme s naší předsedkyní Jitkou Reineltovou domluvení, že Parenťáka bude moderovat ona. Bylo mi sice divné, že zatím máme obsazené jen dvě kategorie ze tří a za členy ještě není finální jméno, ale říkal jsem si, že kolegyně asi ještě váhají, kdo by to mohl získat,“ říká v rozhovoru Ing. René Břečťan, místopředseda Parent Projectu.

Rendo, když tě Jitka vyhlásila, jaké byly tvé bezprostřední pocity?

Nezakrývám, měl jsem radost. (úsměv) Opravdu mě to potěšilo.

Jak dlouho už v Parent Projectu působíš?

Již je to skoro 14 let. To je dlouhá doba. Diagnózu syna jsme se dozvěděli v jeho 6 měsících, takže jsem s Parentem spojen opravdu hodně. Navíc prakticky od začátku jsem se snažil být aktivní a pomoci posouvat Parent Project vpřed spolu s ostatními. Myslím, že se nám to společně daří.

Pamatuješ si na první setkání s naší organizací?

Ano, úplně přesně. Bylo to setkání na Václavském náměstí s Pavlem Trojanem, tehdejším místopředsedou. Byl jsem nadšený, že existuje organizace, která sdružuje rodiče kluků s Duchennovou dystrofií. Byl to pro nás tehdy opravdu záchytný bod.

Za co osobně si myslíš, že sis toto ocenění zasloužil?

To by měl říci výbor, ale já si myslím, že asi za tu dlouholetost, kterou jsem schopen této práci věnovat.  Myslím, že jsem již takový inventář. (smích) Vedle Parent Projectu jsem 11 let aktivní i v organizaci ČAVO a vždy jsem se snažil, aby se věci měnily nejen pro naši diagnózu, ale i ostatní neurosvalová a vzácná onemocnění obecně.

Jaká byla tvá vize, když jsi se stal místopředsedou? A daří se ti vize Parent Projectu naplňovat?

Myslím, že jsem místopředsedou již třetí období. Mohu tedy srovnávat. Jdeme stále dopředu a řešíme věci, které jsou před námi.  Myslím, že my i rodiny si rychle zvykneme na nové služby a možná si ani neuvědomíme, co je za tím práce. Především Jitky, ale též Karolíny a celého týmu. Ještě před několika lety jsme jezdili na pobyty bez asistentů nebo neexistovala péče pro dospělé, to se díky kolegyním a ochotným lékařům mění. Velké výzvy nás ale čekají – a to se zajištěním genové léčby, až bude její podávání možné. Na to se již připravujeme.

Časté mediální ohlasy, pravidelné konference dvakrát ročně... Co všechno bys ještě chtěl, aby naše organizace dokázala?

S Jitkou jsme měli přání, aby Parent Project byl vnímán jako respektovaná pacientská organizace, což se myslím již daří. Za mne mám dlouhodobé přání, aby – pokud existuje možnost účinné léčby – ji naši pacienti měli k dispozici a hrazenou. Pamatuji si, že když jsem se stal členem Parentu, tak se říkalo, že do pěti let bude účinná léčba. Ale věřím, že nyní jsme již hodně blízko. Ale bude to těžké. Opravdu se to nestane automaticky a čeká nás k tomu hodně práce, která není nijak vidět. 

Dovol mi na závěr ještě trochu osobnější otázku… Jaké je to pro tebe jako pro muže pracovat v téměř čistě ženském kolektivu? Jaké vnímáš přínosy a jaké naopak nevýhody?

Pracuji v týmu, který vybrala členská schůze, pro mě to není nic nového. I ve svých zaměstnáních jsem měl v týmu většinou převahu žen. Přínosem je určitě jiný pohled na věc. A nevýhody? Snažím si je nepřipouštět… (smích)

Za rozhovor děkuje: VERONIKA ŠIRC

Foto: IVA SVOBODOVÁ