Parenťák roku Lea Surovcová: Po těžkém porodu neteře Amálky jsem pár měsíců nemohla točit podobná témata

Lea Surovcová: Po těžkém porodu neteře Amálky jsem pár měsíců nemohla točit podobná témata

Když reportérka České televize Lea Surovcová v rámci zářijového Světového dne povědomí o Duchennově svalové dystrofii získala ocenění Parenťák roku, byla dojatá. Přestože za svou práci získala již řadu cen, tato pro ni znamená něco více…

Leo, pamatujete si ještě po těch letech, jestli jste si Parent Project vyhlídla vy, nebo vás někdo pozval na naši akci?

Upřímně… To už si nepamatuji… To už je let, co s Parent Projectem spolupracuji. Myslím si ale, že jsem tenkrát nenarazila přímo na organizaci Parent Project, ale na příběh Martina Krčka. A teď nevím, jestli to bylo prostřednictvím jeho diagnózy, nebo jestli bylo téma, které jsem točila – péče či problematika, s čím bojují… Tehdy mi Martinova maminka říkala, že by to potřebovali dostat mezi lidi. Mít patrona. Říkala mi to, když jsme stáli se štábem u nich na chodbě. Pak střih… A časem jsem točila asi další dva materiály tohoto typu. Pak tu byly Adventní koncerty České televize. Byla jsem jednou z patronek. Ze začátku jsem si nevšimla, že je tam Parent Project. Chtěla jsem být patronka organizace Dům pro Julii, ale přidělili mi právě Parent Project. Tehdy jsem si vzpomněla na paní Krčkovou a přišlo mi to jako osud, že se naše cesty s vaší organizací zase spojily.

Ve svých reportážích zpracováváte různá zdravotnická i sociální témata. Je však něco, co vás překvapilo právě na svalové dystrofii?

Je fakt, že točím reportáže o řadě vzácných onemocněních. V mnoha případech nejsou na tyto nemoci léky. Ale zpětně si vybavuji, jak mě už tehdy, když jsem toto téma točila poprvé, překvapilo, že je ten postup stále stejný. Nemocný komunikuje, funguje mu hlava. Dokáže studovat střední školu, mnozí kluci i vysokou školu. Když to točím, chci vidět v tématech naději. Ale tady v tom je toto onemocnění kruté. Ať děláte, co děláte, zhoršuje se. Je ale skvělé, že je tady právě Parent Project, který dodává těmto lidem naději, komplexní péči. Ale pro mě jako člověka, který o tom točí, je to pořád beznaděj. Jednou jsem se bavila s paní ředitelkou Jitkou Reineltovou, která mi sice říkala, jak důležitá je včasná diagnóza... Ale shodly jsme se na tom, že vlastně nevíme, jestli je brzká diagnóza výhrou… Jestli by pro rodiče třeba nebylo lepší, kdyby si třeba ještě dva roky mysleli, že mají zdravé dítě.

Mluvíte o tom, že když točíte, chcete vidět v tématech naději, posun. Došlo v tomto tématu po vašich reportážích k nějakém pokroku? Třeba i v legislativě?

Věřím, že – nejen po mých reportáží – je Parent Project více vidět. I na poli státu. Nedávno jsem se účastnila kulatého stolu na téma sociálně-zdravotního pomezí. Měla jsem radost, jak poctivě se na tom všem pracuje. Mám radost, že i já mohu být nápomocná, ale nemyslím si, že se něco třeba konkrétně legislativně prolomilo. Ale minimálně povědomí tu je daleko větší o svalových dystrofiích. Mám pocit, že je to dobře nastartované.

Roky už točíte problematiku svalové dystrofie. Co vás naši kluky naučili?

Tak to vím úplně přesně. Že i přes těžké situace v životě, kdy máte nejistou prognózu, se můžete smát a být tady a teď. U vašich kluků miluji ten jejich černý humor. Hodně se nad knížkami Mártyho a Šudyho smějeme i s kolegy v redakci. Často točím těžká témata, i já si v sobě musím vždy najít nějaký nadhled. A přiznávám, že i pro mě je černý, nekorektní humor v tíživých situacích důležitý.

Jste hrdou tetou malé Amálky. Dokážete se vžít do toho, co rodiny s nemocnými dětmi, o kterých točíte, prožívají?

Jak to mají rodiny náročné, to si hodně uvědomuji, zleva doprava… Když moje sestra čekala Amálku, asistovala jsem u porodu. Byl covid, tatínek byl daleko, takže jsme byli všichni domluvení, že v případě potřeby zaskočím. Sestra měla těžký, komplikovaný porod. A až tehdy mi došlo, jaký je to zázrak, když se narodí zdravé dítě. Rozhodovaly minuty… A mohl to být vabank. Když se pak Amálka narodila, chvíli jsem toto téma nemohla točit. Asi dva tři měsíce jsem mívala noční můry, že mi Amálka padá z přebalovacího pultu… Vidím to téměř denně u rodin, že v tom systému mnoho věcí nefunguje. Ale řešit to zevnitř? Jako rodič? To si nedovedu představit…

Právě za svou dlouhodobou podporu naší organizace jste získala ocenění Parenťák roku. Co pro vás tato cena znamená?

Jen pár minut před vyhlášením mě Jitka Reineltová informovala, že má pro mě překvapení, že se bude vyhlašovat Parenťák roku.  Když jsem pak viděla, že tuto cenu získala i paní vládní zmocněnkyně pro lidská práva… Získat takové ocenění je pro mě velká čest. Jsem s vámi moc ráda, jste skvělý tým. V rámci své práce jsem poznala spoustu skvělých rodičů, ale vy jste takoví… Opravdoví… Je úplně jedno, kolik mám ocenění, získání Parenťáka roku byl pro mě dojemný moment. A když jsem pak přišla domů a podívala jsem se na ocenění, kytku… Říkala jsem si, že to ani není možné… Jsem šťastná, že mohu být součástí Parent Projectu… (úsměv).

Za rozhovor děkuje: VERONIKA ŠIRC