Parenťák roku Iva Svobodová: Každý den strávený s Parent Projectem je pro mě úžasná vzpruha

Parenťák roku Iva Svobodová: Každý den strávený s Parent Projectem je pro mě úžasná vzpruha

Na fotkách z akcí Parent Projectu ji často neuvidíte. A důvod? Šestatřicetiletá Iva Svobodová z Roudnice nad Labem je tou, která je za objektivem.

Začátky focení pro Parent Project pro Ivu nebyly vůbec jednoduché. „Když jsme se potkali poprvé, pamatuji si, že se některé rodiny fotit nechtěly,“ přiznává Iva.

To se psal rok 2016. Od té doby však uplynulo spoustu času a Iva se stala dvorní fotografkou Parent Projectu. A třeba letní Dámskou jízdu si už bez jejích fotek ani nedovedeme představit.

Za svou neúnavnou podporu naší organizace a skvělé fotografie získala Iva Svobodová na letošním Světovém dni povědomí o Duchennově svalové dystrofii dne 7. září 2022 cenu Parenťák roku.

Ivo, ty jediná z oceněných jsi netušila, že dostaneš Parenťáka roku, je to tak?

Netušila. Vůbec by mě to nenapadlo.

Jaké byly tvé bezprostřední pocity, když jsi uslyšela své jméno?

Nevěděla jsem, jak reagovat. Stála jsem tam, oči plné slz. Ohlédla jsem se po místnosti a cítila ohromný vděk a pokoru. Kdyby mi Jitka nedala pokyn: „No tak pojď ke mně,“ asi bych tam zkoprnělá stála dosud. Získala jsem několik ocenění v oblasti fotografie, ale Parenťák je úplně něco jiného. Nádherná zpětná vazba od – pro mě – vzácných lidí. Nikdy na ten den nezapomenu.

Se slzami v očích jsi hledala mezi sedícími hosty svého muže. Je ti v životě velkou oporou?

Jsme spolu přes 20 let, od prvního ročníku střední školy. Je pro mě ve všem ohromnou oporou.

Jsi maminkou, fotografkou, taxikářkou pro své úspěšné děti… Máš ještě další profese, o kterých nevíme?

Jsem taková krizová manažerka naší domácnosti. (smích) Starám se o plánování všech aktivit, často máme den rozplánovaný po půlhodinových úsecích. Funguji samozřejmě jako svačinářka a obědářka, to znají všechny maminky. Veškeré školní přípravy jsou také na mně. Snažíme se maximálně přizpůsobit dětem a podpořit je ve všem, co se rozhodly zvládnout. Máme tři děti naprosto odlišných povah i zájmů.

Představ nám je, prosím…

Anička hodně sportuje, věnuje se odmalička parkuru, horolezectví a také hraje fotbal za pražskou Spartu. Já sice mám řidičský průkaz, nicméně neřídím, takže veškeré pražské popojíždění je na manželovi. (úsměv) Často s Andulkou jezdíme celá rodina, neboť bychom se jinak prakticky nepotkali. Jsou dny, kdy se z Prahy vrací kolem jedenácté večer. Trénuje šestkrát týdně a ve volnu chodí běhat, do posilovny a v posledních týdnech i veslovat.

Co nám prozradíš o Adamovi?

Adam, Aniččino dvojče, vesluje. To je nádherný sport, trénuje třikrát do týdne u nás v Roudnici a my během jeho tréninku chodíme na procházky k Labi. Miluji pohled na naše město, šplouchání vesel a celou tu atmosféru okolo. Adam má obdivuhodnou povahu, hodně ho zajímá historie, čte, má krásný, specifický humor. Svůj pohyb hledal dlouho, nicméně nemohl si vybrat lépe – našel v sobě lásku k vodě, potkal úžasnou partu přátel i trenérů.

A Dorotka?

Ta je naše nejmenší a nejupovídanější. (úsměv) Věnuje se tanci a čeká, až maminka překoná strach a pustí ji také k veslování. Je citlivá a výtvarně nadaná, jen moc neudrží pozornost, takže je potřeba se s ní denně doma učit.

Tvé fotky z Dámských jízd jsou nedílnou součástí týdenních letních pobytů. Prozraď nám, jak vůbec začala tvá spolupráce s kluky s Duchennovou svalovou dystrofií?

Jsem fotografkou Doteku světla, což je projekt, který zajišťuje focení zdarma dětem předčasně narozeným a dětem s handicapem. Rodina poskytne Doteku svůj příběh, Dotek rodině 10 profesionálních fotografií. Na dotek-svetla.cz je řada příběhů, které stojí za přečtení. Jitka Dotek před několika lety oslovila s prosbou o focení malého Matýska, sešli jsme se, padli si do noty a od té doby se máme. (úsměv) Když mě Jitka požádala o focení pro Parent Project, neváhala jsem ani vteřinu.

Věděla jsi, co je to DMD, nebo to přišlo až díky spolupráci s Parent Projectem?

Věděla jsem, mám sociální vzdělání. Než jsme se poprvé potkali s Matýskem, snažila jsem se získat maximum informací a od té doby intenzivně sleduji vše, co se DMD týká.

Když jsi přebírala cenu Parenťák roku, bylo vidět, že jsi daleko více jako ryba ve vodě za fotoaparátem než před ním. Ale prozraď nám – co bys dělala, kdybys nefotila? Jaká další profese by tě lákala?

Na plný úvazek fotím přes 10 let. Před rodičovskou dovolenou jsem pracovala v roudnické farní charitě. Krátce v nízkoprahovém zařízení pro děti a mládež, několik let pak v azylovém domě pro matky s dětmi. S mnoha uživateli jsem v kontaktu dodnes – mám radost, když vidím, že se jim dobře daří a bolí mě, když vidím, jak některým z nich život naložil. Byla to práce, která mě naplňovala.  A ačkoli se někdy zdála být nevděčná, není nic hezčího, než když se k tobě lidé i po letech srdečně hlásí. Na návrat do sociální sféry myslím často, ale vím, že v současné době to nepřipadá v úvahu. Focení má velkou výhodu v tom, že termíny uzpůsobím požadavkům a potřebám dětí. Často fotím vážně nemocné zákazníky, rodiny, které pečují o děti s handicapem, rodiny s dětmi s poruchou autistického spektra… Těší mě, když mi takoví lidé dají důvěru, focení s nimi je plné oboustranného respektu a je to směr, kterým bych se chtěla časem ubírat naplno, pokud se nevrátím k sociální práci.

Co tě nejvíce baví na spolupráci s naší organizací?

Odpověď, že všechno, by to asi vystihla nejlépe. Je to pro mě takový návrat k oboru, po kterém se mi stýská. Pro mě i mého muže je každý den strávený s Parent Projectem úžasná vzpruha. Obdivuji ty nádherné maminky, které jsem nikdy neslyšela postěžovat si. Obdivuji kluky, co všechno dokážou. Moje děti se například často smějí nad knížkou Šudyho a Mártyho Vozmen stories. Obdivuji asistentky a asistenty nejen za to, jaký zajistí program, ale i za jejich profesionální starost, za to, jak umí rozesmát a jsou vždy milí. Ve společnosti Parent Projectu se vždycky cítíme vítaní a děkujeme za to.

Když jsi poznala v Parent Projectu kluky s DMD a jejich rodiče… Dá se říci, že se stali tvou druhou rodinou?

Když jsme se potkali poprvé, pamatuji, že se některé rodiny fotit nechtěly. Plně jsem to chápala, ale mrzelo mě to. Teď se fotí všichni, povídáme si o tom, co se stalo během doby, kdy jsme se neviděli, těšíme se na sebe. Na Facebooku sleduji, jak se mají. Všichni okolo Parent Projectu nás naplňují pozitivní energií. Mě i mého muže. Jsme s vámi rádi a už se nás nezbavíte. (smích)

Za rozhovor děkuje: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: archiv IVY SVOBODOVÉ