Neviditelní tatínkové - Vladimír Šovkoplas: Do budoucnosti nenahlížím, peru se s tím, co bude zítra

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: archiv VLADIMÍRA ŠOVKOPLASE

Jsou tu mezi námi. Pomáhají. Pohladí. Obejmou. A i oni pláčou... Přečtěte si příběhy našich tatínků, kteří vás nechají nahlédnout do nejniternějších zákoutí... ❤️

Vladimír Šovkoplas: Do budoucnosti nenahlížím, peru se s tím, co bude zítra

Malému Vláďovi byly tři roky, když se jeho rodiče během předoperačního vyšetření dozvěděli děsivou diagnózu.

Svalová dystrofie…

„Tu krutou zprávu jsme se dozvěděli na čarodějnice. Doktorka na genetice nám řekla, že něco není v pořádku a nejspíš se bude jednat o nejtěžší formu svalové dystrofie DMD. A dodala, že syn se asi nedožije 18. narozenin. Reakce se nedají ani moc popsat, prostě se vám zhroutí svět… Po cestě domů jsme s manželkou brečeli a nedokázali si představit, jak budeme žít dál,“ začíná své vyprávění devětatřicetiletý Vladimír Šovkoplas, tatínek Vládi, který 6. února oslaví plnoletost…

Kdo zná Vláďu juniora, ten ví, že je to nekonfliktní milý kluk, co má rád společnost a velké rodinné sešlosti. A těžko byste hledali většího fanouška SPARTY Praha. Fandí nejen fotbalu, ale i hokeji. To má s tatínkem společné.

„Kromě toho také oba bereme život s nadhledem. Takový, jaký je,“ usmívá se Vladimír.

Po škole na kafíčko

Nejvíce času tráví Vláďa ve škole v Jedličkově ústavu, kde je přes týden v denním stacionáři. Je ranní ptáče, vstává kolem šesté hodiny. S pomocí asistentů se uskuteční hygiena a snídaně, do dvou hodin je ve škole. A pak přichází odpolední zábava.

„Denně rád navštěvuje Ta-kavárnu. To je jeho místo, kam míří za svým oblíbeným cappuccinem s asistenty a kamarády. Někdy jdou na procházku po Vyšehradě, někdy navštíví divadlo… Program má Vláďa pestrý,“ popisuje Vladimír.

O víkendu si pak rád pospí. Doma. Ale ani zde nezahálí. „Dopoledne ho čeká vždy rehabilitace a domácí příprava do školy. Odpoledne si rád hraje Xbox, někdy kouká na sport v televizi nebo staví Lego. A když je hezké počasí, jdeme na procházku nebo trávíme čas na zahradě.“

Když se s Vladimírem bavíme o rehabilitacích, zdůrazňuje, že ty má už odmalička pod palcem manželka.

„Když jsem s ním já cvičil, tak bych ho nejraději celého narovnal za doprovodu takového toho: ‚To vydržíš, seš chlap ne…‘ Prostě jsem na to šel po chlapsku, ale to není dobře, musí se s citem. Nejdůležitější při rehabilitaci je pravidelnost. Ale zase můžu říct, že jsem byl nápomocen, když nás nějaká rehabilitační sestra učila nový protahovací cvik, tak jsem si vždy pamatoval, jak syna uchopit, jak nastavit a doma jsem pak pomáhal manželce se zacvičením.“

S vozíkem i pod stan

Když přijede Vláďa domů na víkend, vítají ho nejen rodiče, ale i mladší, čtrnáctiletá sestra Adélka. „Je velkou oporou, dokáže už se vším pomoci,“ vypráví Vladimír, který říká, že ve výchově mezi sourozenci nedělá rozdíly. „Snažíme se chovat k oběma stejně.“

Rodina miluje výlety. Do Vláďových třinácti let, i když byl již na vozíku, jezdili i stanovat. „Poslední roky se také vracíme do Třeboně. Během týdne, který tam strávíme, projezdíme na kole celé okolí. Vláďa má pro to uzpůsoben speciální vozík,“ říká Vladimír. A dodává, že dokud na něj nebyl Vláďa upoután, podíval se s rodiči letecky i do Egypta, Tunisu a Turecka.

„Autem jsme pak zvládli Chorvatsko a v Itálii Bibione. To mohu pro vozíčkáře jen doporučit,“ dodává Vladimír.

Vedoucí dispečinku

Když se řekne PPL, většině z nás se jistě vybaví spoustu balíků, modro-bílé dodávky a kurýři. A shon a stres, který zažívají kurýrní služby hlavně před Vánoci.

I proto trvalo delší dobu, než jsme se s Vladimírem, vedoucím dispečinku, domluvili na rozhovor. Nevěděla jsem, kde pracuje. A proto jsem ho pochopitelně prosbou o rozhovor v listopadu zaskočila…

Skloubit takto časově náročnou práci s péčí o syna, to je také oříšek. „S touto prací to moc nejde. Kdyby navíc nebylo manželky, tuto pozici bych ani vykonávat nemohl… A před Vánoci to bylo nejnáročnější. Náročné to tedy je každý rok, ale opět letos kvůli pandemii covidu o to více,“ popisuje Vladimír.

Ve 36 letech začal s kytarou

Náročná práce si následně žádá odpočinek. A ten je u Vladimíra většinou aktivní. „Rád sportuji – hraji badminton, běhám, jezdím na kole. Ale odpočinu si i u zajímavých knih. Před třemi roky jsem se navíc začal učit na kytaru. To beru jako velký relax. Mám rád hudbu. A jsem šťastný, když se lidi okolo mě baví.“

Vladimír žije přítomností. Užívá si každodenní maličkosti. „Žít tady a teď, nedívat se dopředu, neřešit budoucnost. Do budoucnosti nenahlížím, peru se s tím, co bude zítra,“ říká upřímně.

Proto s manželkou moc často neotevírají téma, co bude v budoucnu…

„Někdy se o tom samozřejmě bavíme, ale pro nás je budoucno maximálně půl roku dopředu, dále nemá cenu plánovat.“

Někdy si zapláču

Ale nemyslete si. I tohoto usměvavého sympaťáka někdy dostihnou chmury… „Někdy si zapláču, postesknu, proč to muselo potkat právě nás… Ale pak se kousneme a jedeme dál a užíváme si života, co to jde. Ono totiž nic jiného ani nezbývá…“

Když se bavíme o tom, jestli někdy přemýšlí, jaký by byl jeho život, kdyby nešel ruku v ruce s touto nevyléčitelnou nemocí, Vladimír odpovídá bez zaváhání: „Myslím na to denně. Když vidím lidi kolem sebe, jak řeší banality a hned se z nich hroutí… Asi bych byl stejný. Ale ta nemoc člověka naučí vážit si maličkostí. Naučí vás také, že o sobě nikdy nesmíte pochybovat, jinak se z toho zblázníte.“

Zveřejňované příběhy jsou intimní a dotýkají se citlivých témat. Pokud ve Vás vyvolávají otázky nebo pocity, se kterými si nevíte rady nebo které potřebujete sdílet, můžete se obrátit na psycholožku Parent Projectu Mgr. Simonu Dejdarovou (kontakty, včetně anonymní Schránky důvěry, naleznete na www.parentproject.cz), v případě akutní potřeby na některou z krizových telefonických linek (např. Linka bezpečí 116 111).