Neviditelní tatínkové - Václav Vaněk: Zahraničí je k lidem na vozíku přívětivější

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: archiv VÁCLAVA VAŇKA

Jsou tu mezi námi. Pomáhají. Pohladí. Obejmou. A i oni pláčou... Přečtěte si příběhy našich tatínků, kteří vás nechají nahlédnout do nejniternějších zákoutí...

Václav Vaněk: Zahraničí je k lidem na vozíku přívětivější

Ten den, kdy se dozvěděl synovu diagnózu, se mu vryl do paměti a změnil mu celý život. „Sesypal se mi celý svět a obrátil mě někam úplně jinam,“ začíná své vyprávění Václav Vaněk, tatínek našeho webeditora Honzy.

Dozvěděl se to poměrně brzy. Pouhé tři měsíce po Honzově narození od plzeňských lékařů na genetice.

„O té nemoci nikdo z nás nic nevěděl a lékaři nám to podali jako těžké svalové onemocnění. Pak jsme teprve začali podrobněji zjišťovat, o co jde. Když pak zjistíš, o jakou nemoc jde a že fakt nejde léčit a jaký bude mít průběh, tak se z toho dna, na kterém sis myslel, že už jsi, propadneš o pořádný kus níž… Kdybych nebyl tvrdý muž, napsal bych, že jsem brečel. Ale jelikož jsem tvrdý, tak to nenapíšu. Přeberte si to,“ říká upřímně.

Povahou po mamince

A zatímco otázku ‚Proč zrovna my?‘ si kladl dříve poměrně často, teď už je smířený s tím, že to tak prostě je.

Když popisuje Honzu, přiznává, že je povahou spíše po mamince Monice. „Ale máme společnou zábavu – a tou je muzika a Cimrmani,“ usmívá se a dodává, že spolu se synem vymetají koncerty. V jejich výčtu nechybí Metallica, Red Hot Chili Peppers, Prodigy, Cypress Hill… A další lístky už mají doma – například na Rage Against The Machine a Rammsteiny.

Svého syna Honzu Vašek popisuje jako letního človíčka. „V zimě totiž neexistuje síla, která by ho dostala ven – tedy kromě kina a večeře v dobré restauraci. Nejvíce ho baví počítače, filmy, muzika, dřív rád také cestoval po světě, ale poslední dobou je nejraději doma,“ popisuje Vašek.

Ideální Den D

Kdyby Vašek mohl s Honzou strávit ideální Den D, vlastně jediný den by mu k tomu nestačil. „Jeden den je málo,“ usmívá se Vašek. „Jelikož miluji cestování a Honza taky, chtěl bych s ním objet celý svět.“

Nejzajímavější destinací, kterou spolu poznali, byla Amerika. První cesta vedla před jedenácti lety po východu USA.

„New York, Niagarské vodopády, Washington, Buffalo, Filadelfie… Absolvovali jsme takový čtrnáctidenní okruh. Následně jsme pak v 2017 projeli západ USA. To byla fakt bomba. San Francisko, Los Angeles, Death Valley, Grand Canyon, Yosemitský park, Monument Valley, kus Route 66… S vozíčkářem je cestování složitější, ale když se nebojíte překonávat překážky, jde to.“

Zahraničí je podle Vaška k lidem na vozíku přívětivější a většina památek a parků je plně bezbariérová.

„Navíc máte všude přednost. Na co ale narážíme, hlavně tady v ČR, jsou informace různých hotelů o bezbariérovosti. Hotel sice na webu uvádí, že je bez bariér, ale pak narazíte například na schody před hotelem či úzká futra, kterými vozíčkář neprojede. Doporučuji si vše raději několikrát ověřit. Pokud bude mít někdo z čtenářů dotaz ohledně cest vozíkem v letadle, ať mi klidně zavolá nebo napíše, rád se podělím o informace,“ vyzývá Vašek.

Přísnější ani mírnější jsem snad nebyl

Vaškova rodina, to není jen manželka Monika a Honza, ale také dcera Bára. Zrovna 10. února, kdy vzniká tento příběh, slaví Bára životní jubileum – dvacet let.

„Baruška? To je jeden z nejlepších človíčků, co znám. Je divoká, spolehlivá, sociální cítění má jako nikdo jiný a když o něco jde, umí se sakra kousnout jít si za svým. Já bych klidně napsal i víc, ale ona by se na mě mohla zlobit,“ směje se Vašek.

Na otázku, jestli si myslí, že by byl ve výchově na Honzu přísnější, nebo naopak mírnější, odpovídá: „Já myslím, že asi ne. Nevím.“

Často na cestách

Vašek pracuje už 24 let jako obchodní zástupce firmy Saint Gobain v divizi Abrasiva. Jak jde jeho práce skloubit s péčí o syna?

„Někdy lépe, jindy hůře. Jsem docela často na cestách,“ vysvětluje Vašek.

Honzova každodenní cvičení a protahování jsou tak často na mamince Monice. „Dříve jezdil s Monikou na čtrnáctidenní intenzivní rehabilitace do Zbůchu, ale Honza z toho byl strašně vyřízený. V současné době k nám domů chodí střídavě dvě rehabilitační sestry, zhruba jednou za sedm až deset dní, podle toho, jak se Honza cítí.

Kdo Honzu zná, ten ví, že je to noční tvor. Chodí spát poměrně pozdě, o to déle si pak ráno i rád přispí.

„Ráno se jde vykoupat, pak s ním Monika cvičí a následuje oběd. Potom je to různé, chodí do Exodusu do chráněné dílny, kde pracuje na počítači, anebo pracuje doma jako správce webu – například pro Parent Project. Miluje on-line hry, které mu zaberou také dost času. A má i asistenčního psa Naty, takže se rozhodně nenudí,“ popisuje s úsměvem Vašek.

Honzova nemoc mě naučila neřešit banality

Když se s Vaškem bavíme, jakou nejdůležitější věc ho Honzova nemoc naučila, s odpovědí neváhá. „Naučila mě neřešit banality, které řeší spousta lidí kolem. Myslí si o nich, že by se bez toho zastavil svět. Ale tak to není.“

Vaška naučila Honzova nemoc i to, že se nikdy nesmí vzdát. I když tuší, že tenhle závod úplně nevyhraje.

„A když si myslíš, že už fakt nemůžeš a sedíš na prdeli, tak se musíš zase zvednout a jít dál. Věř mi, někdy je to hodně těžký.“

O to více si proto váží všech dobrých lidí, které na této své cestě potkal. „Vážím si každého, kdo za námi kdy přišel a zeptal se, jestli nepotřebujeme pomoc. Věř mi, že je jich hodně, nechci je tady všechny jmenovat, protože by mě mrzelo, kdybych na někoho zapomněl, ale ti, kdo budou tenhle příběh číst, ví. A já jim za to moc děkuju.“

Nepromarnit jediný den!

Jaký by byl jeho život, kdyby tu nebyla Honzova nemoc, o tom Vašek občas přemýšlí. Ale stejně by v životě asi nic jinak neudělal. „Nemoc nás někam posunula. Jak stylem myšlení, tak přístupem k životu. Žiji ale tedy a teď, s manželkou se proto moc nebavíme o tom, co bude. Oba víme, jak to je a asi nejspíš bude…“

Proto nechce promarnit žádný den. Miluje také filmy a muziku. A pokud to jde, snaží se sportovat. Nejčastěji jezdí na kole, plave, potápí se…

„Sportuji, pokud to zdraví dovolí, neb se částečně rozpadám. Snažím se ale aspoň trochu téměř každý den. A pak miluji i cestování, převážně s gentlemany z Jachetního klubu, jehož jsem členem.“

Asi nikoho nepřekvapí, že Vašek zastává pankáčské heslo: ‚No future‘.

„Jak bude vypadat můj život za deset let? Nechci se dívat tak moc dopředu. Žiju tady a teď. Co vím ale jistě je to, že za svou rodinou budu stát, dokud budu dýchat.“


Zveřejňované příběhy jsou intimní a dotýkají se citlivých témat. Pokud ve Vás vyvolávají otázky nebo pocity, se kterými si nevíte rady nebo které potřebujete sdílet, můžete se obrátit na psycholožku Parent Projectu Mgr. Simonu Dejdarovou (kontakty, včetně anonymní Schránky důvěry, naleznete na www.parentproject.cz), v případě akutní potřeby na některou z krizových telefonických linek (např. Linka bezpečí 116 111).