Neviditelní tatínkové - Martin Hrdý: Občas jsem na Adámka moc tvrdý. Nedochází mi, jak jsou pro něj některé činnosti náročné

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: archiv MARTINA HRDÉHO

Jsou tu mezi námi. Pomáhají. Pohladí. Obejmou. A i oni pláčou... Přečtěte si příběhy našich tatínků, kteří vás nechají nahlédnout do nejniternějších zákoutí...

Martin Hrdý: Občas jsem na Adámka moc tvrdý. Nedochází mi, jak jsou pro něj některé činnosti náročné

„Co máme s Adámkem společného? Myslím, že oba máme dost bujnou fantazii,“ směje se Martin Hrdý.

Společného toho však mají daleko více. Oba jsou neskutečně pozitivní a společenští. Nejšťastnější jsou, když jsou kolem nich přátelé. A těch mají – i díky Parent Projectu – kolem sebe spoustu…

Jako by to bylo včera…

Předzvěst toho, že se osmiletý Adámek nebude vyvíjet úplně standardně, přišla kolem pátého měsíce, kdy se nepřetáčel ani nepásl koníky.

„Diagnózu jsme si ale vyslechli až po dlouhých devíti měsících,“ vrací se zpátky v čase osmatřicetiletý tatínek Martin.

Adámkovu – na vyslovení velmi krkolomnou diagnózu ‚merosin deficientní kongenitální dystrofie‘ – se dozvěděli s manželkou Klárou v ordinaci paní doktorky Haberlové v Motole, když bylo synovi 14 měsíců.

Ten okamžik si pamatuje, jako by to bylo včera. „Jsou dny, které se vám zapíší do paměti, i kdybyste nechtěli. K paní doktorce jsme se dostali, protože jsme nebyli spokojení s předchozím neurologem z jiné nemocnice. Když nám doktorka řekla diagnózu, manželka měla Adámka zrovna na klíně a začala plakat. Adámek s dudlíkem v puse na ni překvapeně koukal a já ji začal utěšovat. Zároveň jsem si v duchu říkal, že to přece nemůže být pravda…“

Věděl jsem, že se nevzdáme

Hned vzápětí však věděl, že tuto ránu osudu s manželkou ustojí. „Hlavou se mi honilo, že to zvládneme. Že mu dáme vše, co bude v našich silách, aby měl krásné dětství a žil plnohodnotný život. Věděl jsem, že se nevzdáme, budeme bojovat i sami hledat léčbu a možnosti, jak mu pomoct.“

Martin věděl, že musí být manželce oporou. Věděl, že to ustojí. Ale informace o diagnóze a prognózách do budoucna ho samozřejmě také vzala…

„Je to pochopitelné. Každý rodič chce pro své děti to nejlepší. Je proto dost těžké smířit se s tím, že zrovna vaše dítě si do života ‚vylosovalo‘ osud jako je tento. Život se s námi od narození Adámka moc nemazlil. A i když se snažím být své ženě a oběma synům oporou, byly chvíle, kdy jsem se doslova musel vyplakat.“

Výdělek, nikoli zdraví pacienta

O tom, co bude v budoucnu, se Martin s manželkou baví. Rozhodně to není tabu. „Přemýšlíme, co jak bude. Na druhou stranu je život plný překvapení a neustále se mění, takže se snažíme žít spíše přítomností.“

Takto realisticky smýšlí i pro to, že je ohledně léčby a moderní medicíny trochu skeptický. „Přijde mi, že jde v moderní medicíně v první řadě o výdělek, nikoliv o zdraví pacienta. Lečí se následky, nikoli příčiny nemocí. Zapomíná se na empatii a pozitivní psychiku. To nám ostatně ukazuje i covidová pandemie více než kdy dřív. Já však věřím, že vše se dá léčit a řešit, ale v dnešním světě jen tehdy, pokud z toho plyne vysoký zisk. Proto se snažíme hledat formy léčby i přírodní cestou.“

S Adámkem také absolvují pravidelné rehabilitace u fyzioterapeutky Daniely Šibalové z Centra Paprsek.

„Na zkrácené šlachy máme ortézy od rakouského Pohligu, které jeho nožičky krásně rovnají. Doma má vlastní Motomed a vertikalizátor. Dále jezdíme na hipoterapie, které Adámek miluje. Jízdu na koních si vyloženě užívá… A zvlášť, když začal jezdit i v sedě jako kovboj,“ usmívá se Martin.

Proč Adámek nechodí?

Martinova rodina, to není jen Adámek a manželka, ale také téměř pětiletý Lukášek. Uvědomuje si ve svém věku, že má nemocného brášku?

„Moc dobře. Sám se několikrát ptal, proč Adámek nechodí. Říkal, že by si přál, aby bráška mohl chodit. S manželkou jsme s Lukáškem o Adámkově nemoci mluvili otevřeně. Lukášek bere Adámka jako parťáka, pomáhá mu a podporuje ho. Lukáškovo nadšení, když Adámek poprvé stál ve vertikalizátoru, bylo úžasné. Jen někdy zapomíná, že bráška nemá tolik síly. Jinak se ale o něj stará a pomáhá mu. Samozřejmě jako všichni sourozenci se i kluci hádají a perou, ale mají se moc rádi.“

Čas mi nikdo nevrátí

Jak vychovávat Adámka, to se Martin učí každým dnem. A otevřeně přiznává, že je na něj někdy přehnaně tvrdý. „Vyčítám mu, že se málo snaží a podobně. Někdy mi však nedochází, jak moc jsou pro něj některé činnosti náročné.“

Martin však není jen tvrdým a důsledným otcem. Je hlavně milujícím otcem. A díky své práci věnuje oběma synům to nejcennější, co má. Čas.

„Pracuji u filmu jako location manager. Je to časově náročné, ale výhodou je, že se jedná o volnou živnost. Mezi projekty můžu mít volno někdy i měsíce. Takže pokud to jde, snažím se být s dětmi co to jen jde. Protože to je čas, který mi nikdo nevrátí.“

Ideální den? Pánská jízda

Jak by vypadal takový ideální Den D, který by mohl strávit jen s Adámkem? „Pánská jízda!“ odpovídá bez zaváhání Martin.

„K snídani by byl karamelový Royal, nejoblíbenější Adámkův dort, pak bychom zašli za dalšími dětmi a kamarády na hřiště se skluzavkami a dalšími atrakcemi.“

„Skluzavkami?“ ptám se.

„Ano, skluzavkami,“ usmívá se Martin. „Asi vás překvapuje, že právě skluzavky, viďte? Ale minulé Adámkovy narozeniny jsme měli společnou oslavu s jeho kamarádem Kubíkem a měli tam skluzavky, kde jsem Adámka nosil, kluci se klouzali spolu. A řádili i na skákacím hradě! Zatím si žádnou jinou oslavu neužil jako tu poslední a já byl dojatý, jak se o něj ostatní děti staraly a hrály si s ním.“

Tím by ale ideální den zdaleka neskončil. K obědu by Martin servíroval pizzu nebo špagety a večer by spolu zakončili kinem s obrovskou porcí popcornu.

„Prostě by to byl den plný zábavy,“ usmívá se Martin. Tatínek, kterému není vždy do smíchu. „Ale Adámkova nemoc mě naučila, že život je příliš krátký na to, abychom řešili nesmysly a nepodstatné věci…“

Zveřejňované příběhy jsou intimní a dotýkají se citlivých témat. Pokud ve Vás vyvolávají otázky nebo pocity, se kterými si nevíte rady nebo které potřebujete sdílet, můžete se obrátit na psycholožku Parent Projectu Mgr. Simonu Dejdarovou (kontakty, včetně anonymní Schránky důvěry, naleznete na www.parentproject.cz), v případě akutní potřeby na některou z krizových telefonických linek (např. Linka bezpečí 116 111).