Jakub Benda: Díky onlinu Parent Projectu jsem po měsíci viděl bráchu

Jakub Benda: Díky onlinu Parent Projectu jsem po měsíci viděl bráchu

„Ahoj Kubo? Neruším?“

„Ahoj Veru, vůbec nerušíš. Právě načínám sedmý kilometr a čeká mě poslední výstup nahoru na kostelíček u nás v Třebíči v rámci přípravy na červnový Everesting…“

„A jaké máte v Třebíči teď počasí?“

„Úplně ideální. Střídavě fouká, prší, občas zasvítí sluníčko… Asi osm stupňů. Na vystupování do kopce tak akorát,“ zasmál se Jakub Benda, tatínek Filípka s Duchennovou svalovou dystrofií, který ve prospěch organizace Parent Project uspořádá o víkendu 10. a 11. června v Třebíči tzv. Everesting.

Kubo, jak aktuálně vypadá tvoje příprava na červnový Everesting?

Během dubna jsem začal chodit kopečky, abych si zvykl na to jiné zapojení svalů, než je při klasickém běhu. Při tzv. Everestingu trpí stehna, svaly… Také terén není úplně rovný, a tak hrozí vyvrknutí kotníku. Přesně to se stalo kamarádovi Lukášovi, který si týden před pražským půlmaratonem, kterého jsem se také zúčastnil, vyvrknul kotník.

Takže půlmaraton neběžel?

Běžel. (smích) Po týdnu nakonec otok zmizel a noha se mu dala rychle do cajku. Ale to jen ukazuje, že Everesting není fakt sranda. Sestupy jsou s každým dalším kopcem dolů náročnější. Soustředěnost klesá, dochází k obrovské únavě, chodidla odchází… S hůlkami si člověk odpočine, trošku tomu pomůže, ale právě k vyvrknutí kotníku může dojít raz dva.

Dubnový půlmaraton byla tedy největší zatěžkávací zkouška?

No, možná ještě větší výzva byla třebíčská 24hodinovka, kdy jsme se s kamarádem pokoušeli zaběhnout limit na Spartatlon. Naběhal jsem při tom 80 kilometrů a celou noc jsem byl vzhůru… Ale možná úplně největší zatěžkávací zkouškou pro mě byla Beskydská sedmička dva roky nazpátek. A právě z toho vznikl nápad na uspořádání Everestingu v mé rodné Třebíči. Během Beskydské sedmičky jsem si v duchu počítal, kolik by těch výstupů bylo potřeba na 1. třebíčský Everesting.

Přípravy jsou v plném proudu, tvoje tělo dostává zabrat. Jak regeneruješ?

Upřímně? Vím, co všechno by se mělo dělat, ale já to nedělám. (smích) Pro rychlejší regeneraci je například dobrá studená voda, chlazení, otužování. Nohám tedy aspoň pomáhám tak, že si je pravidelně mažu chladivými mastmi, emulzemi. To jim uleví. Jednou za čas si také dám slanou koupel. Určitě by mi pomohly i masáže, bylo by fajn docházet k fyzioterapeutovi, aby se předcházelo zraněním. Důležité je i protahování před během i po něm… Tzv. běžecká abeceda moc dlouho nezabere – předkopávání, zakopávání… Zabere to 15 minut na začátku, 15 minut na konci. Po běhu, když už se člověk blíží do cíle, by také měl zpomalit, zklidnit se. A pak by měl být pořádný strečink. Tohle je teorie, v praxi tomu bohužel moc nedám. Místo, abych běžel třeba 1,5 hodiny a dodržoval to, radši běžím dvě hodiny.

Minulý rok, když jsme spolu dělali rozhovor během příprav na běh z Třebíče na Sněžku, jsi mi říkal, že z práce běháš. Dodržuješ stále tuto tradici?

Ano, pořád. I když mám v práci pohybu dost, tradici běhu z práce neopouštím.

Jak vypadal tvůj dnešní den?

V Třebíči děláme terasu, takže jsem byl celý den venku, montoval jsem ji. A v úterý jedu na 14 dní do Německa. Jako truhlář hodně cestuji i do zahraničí, takže teď mám v hlavě, že toho musím hodně naběhat, aby mi to tam nechybělo. Samozřejmě, že tam budu hledat nějaký dobrý kopeček, schody. Tu fyzičku si musím hlídat.

Když mluvíš o tom hlídání fyzičky… Hlídáš si tepovku?

Nehlídám. Teda respektive mohu si ji hlídat na hodinkách, tam mám tepová pásma. Hodinky mi vibrují, když bych měl zpomalit. Je pravda, že tepovka může člověku hodně napovědět. Ale já už poznám, kdy je vyšší. Když se necítím komfortně, jsem dušný, už nemohu… Jakmile jsem v sytě červeném pásmu, tak vím, že musím ubrat.

Jakou ji máš teď?

(chvíli je ticho) Koukám, že 150. To je na hranici. Takže OK.

Takže když u toho dokážeš dělat rozhovor, tak je to i taková kontrola, že je všechno v pořádku? V telefonu slyším, že jsi trochu udýchaný, ale stále můžeš mluvit…

Přesně tak. Ale jsou i chvíle, kdy jsem na hranici oranžové a červené zóny. To když běhám intenzivně třeba na okruhu. To už se dostávám na 185.

Everesting, to je akce, kde budeš opět hlavní tváří. Chystají se ti dělat zázemí opět i tři bratři?

Ano, je to tak. Nejen Běh na Sněžku, ale i letošní Everesting je hodně intenzivní. A proto se i s oběma bráchy o tom hodně bavíme. Jsou to vzácné chvíle, neboť máme každý svou rodinu. Jeden jezdí za prací do Brna, já zase často jezdím do Německa… Naposledy jsme se fyzicky viděli na nějakých narozeninách v březnu…

Dá se říci, že vás tyto společné akce stmelují?

Byl jsem rád, že jsem díky online hovoru Parent Projectu po dlouhé době viděl jednoho bráchu. I když to bylo jen prostřednictvím mobilu virtuální. (smích) Letos se však dá říci, že to bude celorodinná akce, protože zapojím i ségru a rodiče.

A co přítelkyně? Jak ona prožívá tvé přípravy?

Ona je naštěstí velmi tolerantní. Zvykla si, že běhám pořád. Dokonce mi dala přezdívku ‚běhno‘. (smích) Ale co je nejvtipnější, že i moje čtyřletá dcera už se čas od času postaví mezi dveře a vítá mě: ‚Nazdar, běhno!‘

Syna Filípka máš jednou za dva týdny o víkendu. Daří se ti skloubit tyto víkendy s běžeckou přípravou, nebo si dáváš trochu oraz?

V pátek vždycky běžím v půl páté ráno do práce. Žena mě vyzvedává o půl třetí a jedeme za Filípkem do Znojma. V sobotu ráno po snídani jdu na trať, žena se o Filípka stará. Dvě tři hodiny jsem pryč, pak už jsem celý den doma. A v neděli ráno také na dvě hodiny vyběhnu a po obědě vezeme Filípka zpátky do Znojma. Mám rád věci nalajnované, většinou už na konci týdne vím, jak to všechno bude po hodinách na celý týden. Pak jsem klidný.

Při tvém pracovním a běžeckém vytížení musíš mít skvěle zvládnutý time management…

Přesně! Ale někdy mi do toho vidle hodí počasí. Protože třeba to, jakou trasu poběžím z práce, to záleží právě na počasí. Mám tři varianty: 10, 12 a 16 kilometrů. Běhat tři roky stejnou trať, to bych nedával. Když je krásně, běžím 16 kilometrů, deset, když prší.

A stane se, že jedeš do práce třeba autobusem?

Ráno téměř vždycky. Ale cestou zpátky nikdy. To už musí být, abych jel z práce autobusem… Třeba když jsou extra kroupy, vánice nebo mi nedej bože není dobře.

Jsou dny, kdy nevyběhneš?

Ano, třeba v neděli po těch osmdesáti kilometrech jsem už nešel. Ležel jsem celý den doma, nic se mi nechtělo. Člověk to nechce přetáhnout, když cítí unavené nohy. To se pak zakopne raz dva… Většinou to tedy vychází, že běhám šest dní v týdnu. Denně průměrně kolem 13 kilometrů. A od začátku roku mám naběháno přes 1 200 kilometrů.

Jak se líbí tvá běžecká vášeň Filípkovi?

Líbí se mu to. A hrozně moc mě překvapil na dubnovém pražském půlmaratonu. Zažil ho tam se mnou poprvé. A večer, když se na setkání Parent Projectu promítal dokument o loňském zdolání Sněžky až z Třebíče, tak se rozplakal… Viděl ten film poprvé. Moc mě to dojalo. Cítím, že Filípek to cítí jako já, vnímá to, že to dělám pro něj, pro kluky z Parent Projectu. To je pak pro mě ta nejkrásnější odměna…

Za rozhovor děkuje: VERONIKA ŠIRC

Foto: archiv JAKUBA BENDY