Ivana Pešková: Cesta za zlatým snem

Ivana Pešková: Cesta za zlatým snem

Ivanu Peškovou jsem zastihla den poté, co se s pětadvacetiletým Adamem, olympijským vítězem v boccie, vrátila ze závodů v Nizozemí.

„Tak jak?” ptám se zvědavě.

„Tentokrát to necinklo,” odpovídá Ivana.

„Nevadí, každý den nemůže být posvícení,” říkám.

„Však jo. Ten největší cíl už si Adam olympiádou splnil,“ usmívá se.

Usmívá se, ale v jejích očích se zračí velká únava.

Mlčky sedím. A cítím, že moje role teď není klást otázky. Cítím, že právě teď mám být spíše vrbou.

Chvíli je ticho. Připadá mi, jako by Ivana uvažovala, jestli mi ‚to‘ má říci. Jestli má nahlas vyslovit, co před okolím většinou skrývá…

Ztěžka si oddychne. „Jsem teď trošku na dně. A snažím se z něj zvednout. Strašně moc chci, ale jde to hrozně pomalu… Párkrát do roka to na mě všechno spadne… No, už nejsem nejmladší, za dva roky šedesátka,“ usměje se.

Po chvilce pokračuje. „Roky přibývají. A člověk si uvědomuje, že je stále ten pečující. Ale každý přece musí někde tu energii brát i pro sebe… Pečování o Adama proto beru jako roli. Vstupuji do role, ze které zase vystoupím… Poradila mi to jedna kamarádka. Snažím se to tedy tak brát, ale někdy je to těžké.“

Čtyři klidné roky

Přitom až do Adamových čtyř a půl let vůbec netušila, že nějaká Duchennova svalová dystrofie existuje. Měla za to, že se jí narodily dvě zdravé děti. Kromě Adama ještě o dva a půl roku starší Terezka.

„Ani jedno z dětí nikdy nemělo angínu, zánět středního ucha, prostě nic. Když pak bylo Adamovi 4,5 roku a nastoupil do školky, spadl z trojkolky, skulil se dozadu a byli jsme na šití hlavy. To ve mně začal hlodat červík, jestli je všechno v pořádku. Když pak ale nepřeběhl ani fotbalové hřiště a v té době už měl lýtka jako boxer… A i ve školce mě upozorňovaly kolegyně na to, že špatně chodí do schodů a neujde toho tolik, utvrdila jsem se v tom, že mé tušení je správné a nevymýšlím si.“

Ještě na pětileté prohlídce byla dětská lékařka na vážkách. Ale Ivana si přesto vyžádala neurologické vyšetření.

V Motole udělali Adamovi svalovou biopsii. „Modlili jsme se, aby to nebyla Duchennova svalová dystrofie. Ale ona byla! Když nám to potvrdila paní doktorka Haberlová, byl to tak strašný šok. Myslela jsem, že snad vyskočím z toho otevřeného okna, u kterého jsem seděla. Ale pak jsem si uvědomila, že mám Adama a doma ještě Terezku…“

Pro Ivanu byla potvrzená diagnóza šok, cestu domů celou proplakala a následující tři měsíce nemohla jíst a hubla. Dál pracovala ve školce, ale byla úplně vyřízená.

„Byla jsem na tom hodně zle a uvědomovala jsem si, že musím zajít k doktorovi. Ale tělo si nakonec poradilo samo. Nejdříve se s tím šokem muselo vypořádat, po třech měsících se něco ve mně nakoplo a už jsem byla schopná fungovat.“

V sedmi letech golfky, v osmi vozík

Nemoc měla u Adama rychlý spád. „V sedmi letech byl na golfkách, v osmi už se nepostavil a dostal mechanický vozík,“ vzpomíná Ivana.

V té době se od paní doktorky Haberlové dozvěděla o pacientské organizaci Parent Project. „Na první setkání jsem jela sama, bez Adama. Manžel jet nechtěl. Když jsem viděla všechny ty kluky na vozíku, cestou domů jsem tak brečela, že jsem málem nedojela. Pak jsem ale s Adamem začala postupně jezdit. Na jeden den. Pak jsme to zkusili i s přespáním… A díky Parent Projectu a rodině Suchých jsme se dostali k boccie, která se Adamovi zalíbila.“

Pak to šlo pěkně postupně. Třetí ligu vystřídala druhá. A pak přišla na řadu i ta první… Došlo i na mezinárodní turnaje.

Výpověď ve školce

Na všech sportovních kláních Adama doprovází maminka Ivana. Může, protože ve školce již nepracuje.

„Ve školce jsem dala výpověď. Po mateřské jsem pracovala na plný úvazek, poté na půl úvazku a dalo se to zvládat. Ale pak se dvakrát stalo, že Adamova asistentka ráno zavolala, že je nemocná, a já tak musela zůstat doma. Takhle jsem to dělat nechtěla. Nechtěla jsem, aby pak moje kolegyně musely dělat práci za mě. Navíc při práci ve školce musí být člověk ve střehu. Máš na starosti 25 dětí a není možné, aby se o ně staral někdo nevyspalý a unavený.“

Olympiáda: splněný sen

Když se bavíme o olympiádě, kde získal Adam s Ivanou zlato, je znát, že je Ivana hrdá. Olympiáda byla pomyslným vrcholem. Ale zároveň ji stála spoustu energie.

„Přemýšlela jsi, co bys dělala, kdyby chtěl Adam po této olympiádě skončit?“ zajímá mě.

„Uvítala bych to,“ říká upřímně, bez zaváhání Ivana. „Ale chápu, že pro Adama je boccia životní motor. Přesto, kdyby to skončilo, určitě bychom našli něco jiného.“

Boccia, to je krásná hra. Ale fyzicky náročná. „Jenom ta bagáž, co s sebou vozíme… Vždyť jen 32 kilo váží rampa. Pak musíme mít s sebou elektrický vozík, kašlacího asistenta, ventilátory na dýchání, hadice, míče… Když s manželem Pepou jedeme na turnaj, vypadáme jak vánoční stromeček,“ směje se.

V ideálním případě je cestování pouze fyzicky náročné. Často však bývá i psychicky. To když se třeba ztratí zavazadla, na letišti je vozík bez opěrky hlavy, takže musí táta Adamovi držet celou dobu hlavu, aby mu nespadla…

Když mi Ivana líčí různé příhody z letišť po celém světě, nemám slov. Nestěžuje si, prostě to říká tak, jak to je. Smířená s tím, že to tak – a možná ještě hůře – může být i příště.

Úterý a čtvrtek? Tři hodiny pro sebe

Denní rituál Adama a Ivany vypadá následovně. Adam vstává v sedm hodin. „Dvě hodiny mi pak po ránu trvá, než ho zpacifikuji. Tedy že je protažený, má za sebou hygienu, zuby, je najezený a připravený na vozíku, aby mohl ten den důstojně prožít. Uvařit čaj, dát napít, srovnat masku, záchod, přisunout k počítači… A už je čas připravovat oběd, následuje svačina, večeře, v noci polohování… A tak je to den co den dokola.“

Výjimkou jsou úterky a čtvrtky. To Ivana vozí Adama do Pardubic do denního stacionáře. A je to chvíle, kdy má čas jen pro sebe.

„Co v těch chvílích děláš?“ zajímá mě.

„Od všeho trochu. Chodím po Pardubicích a hraji si na to, že nemám žádné problémy. Zkusím si v obchodech oblečení, nebo si jen tak sednu na kafe… Někdy také jedu k sestře, kde doháním resty z domova. Nebo zůstanu v autě a čtu si knížku. Zařizuji věci na úřadech…“

Konec dne. Pro mě i pro Adama

Je deset hodin večer. A Adamovi končí den. Ivana ho uloží ke spánku. Sama už večer stojí sotva na nohou. Jen silou vůle. „Kolikrát mi hlavou probleskne: ‚Pešková, co budeš dělat, když v sobě jednou tu sílu už nenajdeš?‘“

Dosud ji však vždycky našla. Motorem byly všechny Adamovy úspěchy, které s ním prožívá. „V Košumberku na počest Adama a dalšího paralympionika zasadili olympijskou třešeň. Od doby, kdy získal zlatou medaili, vedeme bohatý společenský život, někdy až moc,“ směje se Ivana.

„S paralympioniky Adam navštívil i Poslaneckou sněmovnu, Senát, zúčastnil se posezení handicapovaných sportovců v Pacientské HUBu, obdržel cenu Mezinárodního paralympijského výboru ‚Best Male Debut 2021‘, vyhlásili ho jako nejlepšího sportovce Chrudimska a byl mezi třemi nejlepšími v Pardubickém kraji, získal Cenu hejtmana Pardubického kraje… Adamovi každý takový úspěch přináší radost. A když je šťastný on, jsem i já. Chci, aby každý náš den stál za to. To je zřejmě moje náročná životní úloha…“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: archiv IVANY PEŠKOVÉ, PARENT PROJECT a Czech Nation Boccia Team