Hana Némethová: Kdybych pro sebe měla hodinu času, šla bych se na cvičení pořádně fyzicky vybít

Celé těhotenství neměla Hana Némethová žádné komplikace. Stejné to bylo i s porodem. Ve čtvrtém měsíci však malý Tomík nedržel hlavičku, a tak s ním Hanka začala cvičit Vojtovu metodu. A objevily se první pochybnosti, jestli je všechno v pořádku.

„Sama sebe jsem ujišťovala, že se není čeho obávat, ale… Před prvním rokem prodělal virózu a doktorka z neurologie mu nechala udělat odběry. Říkala mi, že nečeká nic špatného, jen pro jistotu…“

A pak to přišlo. Telefonát od manžela – lékaře, který měl přístup k výsledkům odběrů. Na ten den si pamatuje Hanka, jako by to bylo včera.

To musí být laboratorní chyba!

„Zpočátku jsem nechápala. Nebo možná nechtěla pochopit, co je špatně. Stále jsem si říkala, že to musí být určitě laboratorní chyba…“

Po diagnostické hospitalizaci a opakovaných genetických vyšetřeních, však po 4 měsících čekání plného nejistoty, lékaři vyslovili konečnou diagnózu. Duchennova svalová dystrofie.

„Vůbec jsem tomu nemohla uvěřit. A najednou mi přišlo, že je mi spíše ke škodě, že pracuji ve zdravotnictví, protože jsem přesně podle výsledků věděla, o co jde…“

V šoku byla také rodina

Pomocnou ruku jí podala především její matka a sestra. Ani pro ně a zbytek rodiny nebylo zprvu vůbec jednoduché a srozumitelné, co se to vlastně děje a jaké to bude mít důsledky. Hanku tak čekalo hodně vysvětlování...

Tomík začal lézt kolem jednoho roku, od dvou let začal zvedat nohy, následovala nejistá chůze. „Teď je mu čtyři a půl, ale je to teprve rok, co chodí bez opory a bez pádů. A samozřejmě neskáče a neběhá,“ popisuje Hanka, která má nyní téměř roční miminko.

Čas od času se Hanka neubrání tomu, aby nesrovnávala. Zdravé miminko a Tomík se ale porovnávají jen velmi těžko.

Mezi školkou a prací

Druhé miminko chtěla Hanka brzy po tom prvním. „Ale Tomíkova diagnóza mi všechny plány rozbořila… V jeho třech letech jsem začala chodit na částečný úvazek do práce… A celkově druhé těhotenství bylo hodně o rozhodování…“

Hanka jako lékařka internistka řešila pro Tomíka školku. „Jelikož mou prioritou bylo, abych mu byla nablízku, podle toho jsem si vybrala i nejbližší školku v lokalitě mojí práce. Také práci jsem si domluvila na částečný úvazek. Stejně to bylo ale jen balancování mezi prací a školkou, kde jsem musela složitě řešit od kdy, do kdy bude Tomík ve školce s ohledem na přítomnost asistentky pedagoga. Občas to bylo šílené.“

Až budou mladšímu synovi dva roky, plánuje Hanka na částečný úvazek nastoupit zpátky do práce. „V práci člověk přijde na jiné myšlenky. Je mi jasné, že to bude náročné skloubit se dvěma dětmi, ale do práce se těším… V práci vždy paradoxně dobíjím baterky… Může to znít zvláštně, ale v práci člověk neřeší své problémy, ale řeší pacienty… Manžel je též lékař, má různě služby, teď je to hodně na mně, jsem s dětmi třeba dva dny v kuse a nemám nikoho blízkého, kdo by mi vzal miminko třeba na procházku s kočárkem. Každé z dětí má jiný režim. Když jeden usne, druhý vstane… Jezdíme na cvičení, hipoterapii, logopedii, jednou za rok do léčebny…“

Manželské míjení

S manželem se v této životní fázi občas míjejí… „Ale pracujeme na tom, snažíme se stanovit si čas, který budeme mít jen pro sebe. Ale většinou nám to nevyjde,“ směje se Hanka.

Občasné odlehčení přichází ve formě využití rané péče.

Raná péče v rámci  projektu zajistila pro rodiny možnost osobní asistence, je částečně dotovaná, Hanka doplácí kolem šedesáti korun na hodinu., „Ranou péči můžeme využívat do Tomíkových sedmi let. Jednou za měsíc k nám jezdí pracovnice na konzultace, můžeme využívat v rámci jejích služeb také logopedii, fyzioterapii a psychologii.“

Když se Hanky ptám, jak dobíjí baterky, automaticky odpovídá, že energii získává díky miminku. „Neuvěřitelně mě nabíjí. Jsem opravdu šťastná, když vidím ty pokroky, které jsem s Tomíkem měla vydřené…“

A co by Hanka udělala, kdyby měla sama pro sebe jednu hodinu času?

„Začala bych si balit sportovní oblečení a rychle běžela na nějaké cvičení. Třeba na spinning. A tam bych se fyzicky pořádně vybila! A šla bych na cvičení i za cenu, že bych tam přišla pozdě,“ směje se Hanka.

Zveřejňované příběhy jsou intimní a dotýkají se citlivých témat. Pokud ve Vás vyvolávají otázky nebo pocity, se kterými si nevíte rady nebo které potřebujete sdílet, můžete se obrátit na psycholožku Parent Projectu Mgr. Simonu Dejdarovou (kontakty, včetně anonymní Schránky důvěry, naleznete na www.parentproject.cz), v případě akutní potřeby na některou z krizových telefonických linek (např. Linka bezpečí 116 111).