Filip Kučera: Kluci z Parent Projectu umí z života vytěžit maximum

Filip Kučera: Kluci z Parent Projectu umí z života vytěžit maximum

V Národní technické knihovně s kolegou Martinem Zoulou vedou Dílnu kráčejících robotů, ve které ukazují, jak roboti chodí nebo jak se dají programovat. Druhou dubnovou sobotu se čtyřiadvacetiletý Filip Kučera, student posledního ročníku ČVUT oboru Otevřená informatika vypravil s fakultním kolegou Martinem Zoulou za našimi kluky na první parentí letošní pobyt pro rodiče s dětmi do Centra Mariapoli Praha. Kluci pro nás v sobotu připravili úžasný celodenní program pro malé i velké nadšence.

Jak se Filip s Martinem připravovali? Je důležitější při programování technická zdatnost nebo kreativita? A jak na víkend s našimi kluky z Parent Projectu vzpomíná?

Filipe, než jste s kolegou Martinem přijeli k nám na pobyt, pozvali jste mé kolegyně, aby za vámi přijely do Národní technické knihovny. Proč?

Nikdy jsme nepracovali se skupinou, jakou jsou vaši kluci. Potřebovali jsme proto poznat různá specifika zdravotního handicapu, abychom se mohli co nejlépe připravit a klukům udělat program přímo na míru. Chtěli jsme se také vyvarovat případných chyb, které by pramenily z naší neznalosti ohledně nervosvalového onemocnění.

S jakými pocity jste ze schůzky odcházel?

Poučený, uklidněný. Měl jsem z toho skvělý pocit. Dostali jsme mnoho rad. A cítil jsem, že to zvládneme.

Co všechno jste ve svém programu přizpůsobili potřebám našich kluků? Co jste udělali jinak, než běžně děláte v Dílně kráčejících robotů?

Když učíme středoškoláky programovat, programují si sami roboty. To tady nebylo moc reálné – právě vzhledem ke specifikům nervosvalového onemocnění. Šli jsme na to tedy jinou cestou – přivezli jsme na setkání daleko více robotů – vlastně všechny, které jsme měli. A nechali jsme si kluky s nimi hrát a objevovat výhody i nevýhody každého z nich.

Jak se lišil program pro malé a velké kluky?

Menší kluci si s roboty hlavně hráli. Pro větší kluky pak Martin připravil výzkumnou přednášku, kde jsme se snažili přinést vhled do toho, jak vypadá aktuální robotika. Kluci byli opravdu extrémně zvídaví, tak jsme rádi, že se ukázalo, že tento typ přednášky pro ně byl vhodný.

Když jste zmínil slovo robotika… Co si pod tím lidé podle vás běžně představují?

Znají to hlavně z filmů a her. Vzpomenou si třeba na Terminátora. Jde tedy především o nějakou dystopickou humanoidní představu. A asi všichni znají robotického psa Spota. Ty, které pak baví programování, si hlavně vybaví různá robotická ramena, roboty v továrnách…

A jak vypadali roboti, které jste dovezl na náš pobyt?

Hodně se podobali robotům z LEGA Mindstorms. Lišili se hlavně profesionálnější výbavou. Kluci viděli plastové robůtky do cca 30 centimetrů. Měli jsme tam pár robotů, kteří připomínali človíčky, bylo tam robotické štěně, dinosaurus, pavouk, škorpion…

Co všechno dokáží vaši roboti?

Každý měl sérii specifických vlastností. Například pro človíčky to byla přirozená chůze, škorpion ukázal, jak umí bodnout, pavouk zastrašoval předními končetinami… Pejsek se uměl překulit či předstíral, že čůrá… A humanoidní roboti zase uměli hrát fotbal.

Když vás tak poslouchám, s jakým zaujetím o robotech vyprávíte… Vy si rád hrajete, že?

Je důležitější při programování technická zdatnost nebo kreativita?

Určitě je důležitější kreativita, hravost. Když za námi chodí například studenti z průmyslovek, umí programovat roboty, jsou technicky založení. Ale ty nejlepší kreace vymysleli paradoxně studenti z jedné obchodní akademie.

Jak si můžeme představit programování robota?

Je to podobné jako v LEGO Mindstorms. Je k tomu program – funguje to jako kuchařka, co má robot udělat. Dáte tedy příkaz, ať robot pohne třeba tímto motorem – a ten způsobí pohyb jedné ruky. A pak se postupně studenti naučí i složitější pokyny, instrukce. Třeba když člověk tleskne, robot se zastaví.

Naši kluci byli z robotů nadšení. Jaké jste si vy odvezl ze společně stráveného času zážitky?

Ta sobota předčila má očekávání. Určitě jsem nečekal takový stoprocentní zájem. I když jsou u nás třeba studenti z průmyslovek, nikdy tam nejsou všichni tak zapálení, jako byli vaši kluci na pobytu. Tolik se vyptávali, to bylo neuvěřitelné, to jsem nečekal. Musím se přiznat, že jsme se s Martinem báli, když jsme jeli na pobyt. Abychom něco nezkazili… Oba jsme se třeba v rámci přípravy dívali i na různá videa, která Parent Project natáčel o klucích, abychom věděli, do čeho jdeme… Již od prvního setkání však strach a obavy opadly a ukázalo se, že nejsme tak moc odlišní. Bylo to skvělé!

Znáte tedy některé příběhy našich kluků?

Právě jen z těch videí. Ale dostal jsem vaši knihu Ve stínu Duchenna, kde jsem viděl, že je spoustu příběhů.

Už jste se do ní stihl začíst?

Ještě ne, ale mám ji na poličce a chystám se na ni. (úsměv)

A kdybyste měl v pár větách popsat, jak na vás kluci zapůsobili?

Teď se bojím, abych to neřekl nějak blbě… Ale jsou to úplně normální lidi jako já nebo Martin. A ze setkání jsem získal dojem, že je jejich handicap omezuje daleko méně, než jsem si myslel.  Kluci z Parent Projectu umí z života vytěžit maximum.

Za rozhovor děkuje: VERONIKA ŠIRC

Foto: osobní archiv Filipa Kučery, PARENT PROJECT