Parenťák roku Jakub Benda: Nedávno jsem si stopnul auto. A z něj se ozvalo: ‚Á, pan Sněžka!‘

Jakub Benda: Nedávno jsem si stopnul auto. A z něj se ozvalo: ‚Á, pan Sněžka!‘

V době, kdy jsem Jakuba Bendu oslovila k rozhovoru, byl zrovna pracovně v Mnichově. Domluvili jsme se proto, že mu otázky pošlu předem. A až bude mít čas, dá mi vědět.

„Nahraji ti to jako zvukovou stopu, co říkáš?“ navrhnul mi nakonec.

Za pár dní mi poslal osm nahrávek.

Když jsem si pustila tu první, ozvaly se rytmické zvuky. Jako by Jakub… Ano… Opět běžel. Stejně jako během našeho prvního rozhovoru před červnovým Během na Sněžku…

„Ahoj Veru, konečně jsem si našel čas na rozhovor,“ ozvalo se na mě z reproduktoru počítače. „Psaní, nějaká gramatika, stylistika… Já jsem v tomhle strašnej, proto jsem vymyslel tento ďábelský plán,“ zasmál se.

Slyšela jsem jeho nášlapy. A další zvuk – právě kolem něj projelo auto.

„Běžím si pročistit hlavu… A během toho budu své myšlenky nahrávat… Můžeme začít!“

Kubo, jaké pocity se ti honily hlavou, když jsi virtuálně – na dálku – přebíral cenu Parenťák roku?

Hlavně se mi honilo hlavou, že jsem to vůbec nečekal, jak by řekl Karel Gott… (a jak to pronáší, velmi zdařile ho opravdu napodobuje) Byl jsem domluvený s Jitkou Reineltovou, že bychom se zkusili spojit virtuálně, protože věděla, že jsem pracovně na montáži v Německu. V hlavě mi šrotovalo, na co se mě během online spojení bude asi ptát, v duchu jsem si připravoval, co bych asi tak mohl odpovědět. Bylo mi jasné, že se to bude týkat červnového Běhu na Sněžku, který jsem podnikl pro všechny parenťácké kluky s Duchennovou svalovou dystrofií. Jenomže když jako první nepřišly žádné otázky, když po pozdravu mi byla rovnou ukázaná cena na obrazovce, byl jsem v šoku! Nadšený. Ale úplně mi to přetrhlo nit (smích). Já si totiž nepamatuji, že bych… (v dálce se ozývají padající závory, takže je chvíli ticho) někdy něco vyhrál, že bych si něco někdy zasloužil. Tohle je tedy moje první životní cena. A možná taky poslední. A o to více se jí vážím.

Jaké bylo přebírat cenu takto na dálku? Všichni jsme tě v sále viděli, ale ty jsi nás asi neviděl…

Ano, Veru, přesně tak to bylo. (smích) Já jsem věděl, že tam všichni jste, ale bylo divné, že jsem vás neviděl. Moc jsem si v tu chvíli přál, aby se ta kamera otočila a ono pořád nic… (smích) Viděl jsem Jitce na záda, jak kouká na mě na té projekci. Přišlo mi to super, vtipné, ale strašně moc jsem chtěl vidět, kdo sedí v tom sále. Ale pak to bylo završené potleskem, takže to bylo úžasné. Skvělý pocit! Přeji to každému. Bylo to tak skvělé, že bych si to přál ještě někdy zažít. (úsměv)

Uplynulo čtvrt roku od tvého životního snu – překonat sám sebe a pro kluky s Duchennovou svalovou dystrofií uběhnout 222 kilometrů z Třebíče až na Sněžku. Co se od té doby u tebe všechno odehrálo?

(Á, otázka číslo tři! A já se konečně při tom běhu začínám zahřívat, zní z nahrávky)

Předem bych chtěl říci, že ten cíl byl celou trasu uběhnout, což se nepovedlo. Ale samozřejmě tam bylo to kolo. Když tedy začaly křeče, ‚odpočinul‘ jsem si na kole… Počin dopadl, jak jsme si přáli. Potěšit děti, zviditelnit Parent Project, vybrat peníze… To se povedlo, takže ano… Dopadlo to skvěle. A co se odehrálo za tu dobu od běhu? No, nic extra se neodehrálo. (smích) Běhám pořád, každý den. Hodně jezdím do zahraničí, ale když mi to čas dovolí, běhám. Bratr Šimon také zpracovává video z běhu na YouTube, tak na to se hodně těším. Doufám, že vyjde do Vánoc. Chtěl bych v Třebíči udělat společné promítání, což by bylo úplně geniální, to by se nám zase ty super chvíle vrátily zpátky do paměti… Takže ale zpátky k otázce – chodím do práce a z práce a běhám. Filípek byl v Boskovicích v rehabilitačním zařízení, takže to také běží. Život běží dál…

Vzpomeneš si na pokoření Sněžky po tolika měsících ještě každý den?

Každý den asi úplně ne. Člověk má spoustu jiných starostí. Ale tím, že každý den vyběhnu… Někdy je to pomalé, někdy mi to nejde… Člověk má při tom běhu spoustu emocí. Ale pak si uvědomím, co jsem zažíval při Běhu na Sněžku a dojde mi, že tam to také bylo náročné, musel jsem překonat sám sebe… Navíc sleduji i nadále facebookové stránky Parent Projectu, takže všechno, co sdílíte, sleduji. A každá taková vaše aktivita mi to znovu a znovu připomíná… A kdybych na to náhodou někdy zapomněl, tak mi to právě Parent Project svými příspěvky vždy připomene. Také si teď uvědomuji, že jsem vlastně neviděl žádné fotky od bráchy – jen ty, které se objevily na Facebooku. Takže z toho plánuje udělat fotoknihu, na to se také moc těším. Těším se, jak se o Vánocích sejde celá rodina, probereme to… A začneme něco plánovat na příští rok.

Co tvoje okolí, kamarádi, příbuzní… Povedlo se ti touto akcí zvýšit povědomí o Duchennově svalové dystrofii?

V Třebíči byla třeba nedávno velká akce. Potkal jsem několik známých, poplácali mě po zádech, řekli, že mě sledovali, že jsem byl super… Na tom jsem si uvědomil, kolika lidem jsem Parent Project dostal pod kůži, to je mazec… To povědomí se rozšířilo. Sám jsem před 2,5 roky poprvé zkusil vyjít na Sněžku… A spousta lidí to i inspirovalo – zvedli se z gauče, šli na Sněžku, začali běhat, šli na to kolo… Měl jsem z toho radost. Spousta lidí mi také volala – jak je na tom Filípek, jak by mohli pomoci… Zrovna včera jsem běžel z práce domů. Přejedl jsem se houbami. A fakt těžko se mi běželo. Hlavou mi blesklo, že si stopnu auto. A taky že jo. Mávnul jsem, spíš ze srandy, protože jsem si říkal, že stejně nikdo nezastaví. Hned první auto mi zastavilo. A v něm paní s malou holčičkou… A paní povídá: „Á, pan Sněžka!“ Tak jsem se musel smát. Paní říkala, že mě stále doma sledují… Čuměl jsem, jak mezi vesnicemi mi zastaví cizí paní a sleduje mě, že pravidelně běhám z práce… Lidé to mají v podvědomí… A o to nám šlo. A uvidíme, jaké bude mít ten dokument ohlasy.

A co známí a lidé říkali na ocenění Parenťák roku?

Zatím to moc lidí neví. (úsměv) Pro mě ne, ale pro ostatní je to novinka – dozvěděli se o tom až nedávno, když jsem to sdílel z Facebooku Parent Projectu. Rodina je ale šťastná.

A co znamená pro tebe?

Nikdy jsem za nic nebyl oceněn. A nikdy jsem to s takovým záměrem ani nedělal. Netušil jsem, jak obrovský z toho nakonec bude projekt. Tolik kladných reakcí… To je něco neskutečného. Cena, kterou jsem virtuálně obdržel, to je třešnička na dortu, se kterou jsem nepočítal. Jsem za ni strašně moc rád. Je to hodně motivační. A doufám, že to bude motivační i pro ostatní lidi.

Jak tě znám, Sněžkou to nekončí… Prozradíš, co máš ještě dalšího v plánu pro kluky s Duchennovou svalovou dystrofií?

Ze začátku jsem to trošku tajil. Ale teď už to mohu prozradit. Naše další naše společná výzva bude příští rok. Přelom května a června. Termín jsem stanovil, abych se stačil zregenerovat před Beskydskou sedmičkou, na kterou se chystám v srpnu. A teď k té akci… Uskuteční se to v mé milované Třebíči. Z nejnižšího bodu ve městě – z krásného Libušina údolí – budu vybíhat na nejvyšší vrchol Třebíče – na Strážnou horu. A to formou tzv. Everestingu, což je stoupání a klesání devět tisíc výškových metrů. Nebudu vůbec říkat čas. Budu tam celý víkend. Do kopca, z kopca. Do kopca půjdu, z kopca poběžím. Mám spočítané, že výstup budu muset absolvovat asi 110x. Takže teď je to už ve fázi příprav, běhání… Strašně moc se na to těším. Bude to doma, v domácím prostředí, v mém rodném městě. Budu rád, když mě zase přijede podpořit celá rodina, známí, kamarádi… Budu šťastný, když u toho zase bude Parent Project. Domluvíme se se sponzory, v hlavě mám tolik nápadů… Kroniku pro Parent Project. Polaroid… Každý, kdo tady projde, aby se mohl s kýmkoli vyfotit… Vzkaz do kroniky by byl super. Sourozenci, až to s nimi proberu, věřím, že se mnou do toho také půjdou. A bude super, když by se vybralo zase o nějakou tu korunu více než letos. Doufám, že to společnými silami dotáhneme do zdárného konce!

Za rozhovor děkuje: VERONIKA CÉZOVÁ