Když se sny rozjedou: Parenťák roku 2025 - Filip Jokeš

Když se sny rozjedou – rozhovor s Filipem Jokešem

Každý z nás má sny. Některé jsou malé a tiché, jiné voní po benzínu a rychlosti.
Pro Filipa Jokeše se ale sen změnil v poslání – ukázat dětem, které čelí těžké nemoci, že i ony si mohou na chvíli splnit svůj velký sen.

Na okruhu, v autě, s úsměvem, který má větší sílu než jakýkoli motor.

Projekt „Když se sny rozjedou“ vznikl z obyčejného nápadu a jedné jízdy, která změnila všechno.
Dnes přináší radost dětem z Parent Projectu i jejich rodinám – a připomíná, že někdy stačí málo, aby se z dobrého nápadu stal čin, který má hluboký smysl.

S Filipem jsme si povídali o odvaze, emocích, dětských snech a o tom, co skutečně znamená být bohatý.

1. Co vás vedlo k tomu, pustit se do projektu „Když se sny rozjedou"? Pamatujete si okamžik, kdy jste si řekl: „Ano, jdu do toho"?

Pamatuju si to přesně. Vzal jsem paní doktorku Dagmar Heroldovou z motolské dětské ambulance na trackday v Caterhamu do Sosnové. Po krátkém přemlouvání jsme spolu vyrazili na okruh. V každé zatáčce „umírala“ a při výjezdu se znovu rodila.
Když jsme se vraceli, zmínila, že v Motole mají projekt na plnění snů pro nevyléčitelně nemocné děti – a že bych je mohl vozit.

Ve mně to hrklo. Srdce mi skočilo do krku. Před očima jsem měl své děti a měl jsem slzy na krajíčku. Zároveň jsem cítil, že to chci udělat. Jen jsem musel přijít na to, jak ustát jejich příběhy i své emoce.
Moje největší obava byla, že se před dětmi rozpláču a nebudu schopný jim jejich sen splnit. Poradil jsem se s odborníky, jak takové situace zvládat, a po pár týdnech jsem měl jasno – a začal konat.

Velké díky patří paní doktorce Dagmar Heroldové, že ji to vůbec napadlo. A možná i vesmíru. Věřím, že člověk dostává to, co dává. Život se mi odvděčil tímto úžasným nápadem.

2. Bylo těžké vyrovnat se s tím, že vozíte děti, které čelí těžké nemoci? Co vám pomohlo překonat obavy?

Nebylo to těžké, spíš citlivé. Pomohla mi představa, že dětem plním sen – že jim aspoň na chvíli dám pocit, který má každý kluk, když sní o řízení auta. Já si své sny už splnil, tak proč je nesplnit i jiným?

Cesty, nápady i možnosti se prostě potkaly ve správný čas.
V momentě, kdy děti vezu, nemyslím na nic jiného. Je to zvláštní stav – sportovci mu říkají „flow“. Jsem jen tady a teď. Cítím, že to stejně mají i děti a jejich rodiče.

Soustředím se, aby všechno klaplo a aby si to všichni užili. Ty úsměvy – jejich i rodičů – jsou největší odměnou.
A přiznám se, že když pak vidím fotky nebo příspěvky z akcí, neubráním se slzám.

3. Vzpomenete si na jízdu, která vám utkvěla v paměti nejvíc?

Každá jízda mi přidává malý dílek do pocitu naplnění. Uvědomuju si díky nim, že tu nejsem zbytečně – že dokážu nejen postarat se o své blízké, ale i dávat radost tam, kde je jí nejvíc potřeba.

Pokud mám zmínit jedno dítě, byl by to Adam Hrdý. Možná proto, že mám syna Adama v podobném věku. Jeho maminka se usmívala na místě spolujezdce a jeho křehké tělíčko na mém klíně při řízení... to se mi vypálilo hluboko do paměti. Na tu chvíli asi nikdy nezapomenu.

Takových okamžiků ale bylo mnohem víc. Každý z nich ve mně zanechal stopu, která mě mění a posouvá dál. Jak hluboký smysl to celé má, zatím asi ještě úplně nedohlédnu. Ale věřím, že toho společně dokážeme ještě mnoho. Jsem vděčný, že mi Parent Project vstoupil do života.

4. Co vás nejvíc oslovuje na rodičích dětí, které vozíte?

Jejich odolnost a síla.
Jsou pro mě důkazem, že člověk zvládne mnohem víc, než si myslí. Mají můj obrovský obdiv a respekt. Jejich každodenní obětavost je něco, co si běžný člověk neumí ani představit.

Vysvětluju si to tak, že roky čelí postupně těžším situacím, a to je krok za krokem zoceluje. Jinak bych musel připustit, že mají nadpřirozené schopnosti.

5. Co pro vás znamená propojení s Parent Projectem?

Parent Project mi otevřel oči a ukázal nové možnosti. Potkal jsem díky němu úžasné lidi a pochopil, co chci v životě dělat.

Hodnota tohoto propojení je v tom, že kolem Parent Projectu vzniká komunita lidí, kteří se navzájem posouvají – každý třeba jen o malý kousek – směrem k pomoci druhým i k osobnímu růstu.
Tyto malé kroky se časem násobí.
Za rok se může zdát, že se nestalo nic velkého, ale když se ohlédneme zpět, zjistíme, že z těch drobných činů vzniklo něco mnohem většího, než by dokázal kdokoli sám.

6. Co byste vzkázal lidem, kteří mají podobný nápad, ale bojí se, že to nezvládnou?

Bál jsem se a bojím se dodnes. A myslím, že je to naprosto v pořádku. Jen člověk bez emocí by se nebál, že něco nezvládne.
Ale představa, že bych to ani nezkusil, je pro mě nepřijatelná. Tak to zkouším. 

Když něco nevyjde, pořád mám šanci to zkusit znovu – a lépe.
Nikdo se přece nenaučí jezdit na kole bez pádů. Každý občas spadne.
Důležité je znovu nasednout.

7. Co vám tato zkušenost přinesla? Jak vás proměnila?

Naučila mě dívat se na svět jinak. Mám k tomu malý příběh.

Před časem jsem potkal v baru dva známé – bývalého kolegu z banky a novinářku. Probíhal klasický small talk: kdo co dělá a jak se má.
Kolega mluvil o své firmě, investicích a velkých projektech. Já jen řekl, že teď nepracuju, věnuju se rodině a vozím děti z Parent Projectu.
Zarazil se – a pak přiznal, že jeho dítě od Parent Projectu dostává pomoc. Říkal, že viděl fotku s autem a dětmi. Bylo to moje auto.

V ten moment jsem se cítil jako Herkules a Bill Gates dohromady.
Byla v tom zvláštní, tichá, ale nesmírně silná energie.
Poprvé v životě jsem měl pocit, že jsem opravdu bohatý.

Tehdy mi došlo, že skutečné bohatství má málo společného s penězi. Spíš s tím, kolika lidem dokážeme dát radost nebo nezištně pomoci.
A Parent Project mi dal možnost to pochopit na vlastní kůži.

8. Jaké pro vás bylo převzít ocenění Parenťák roku?

Obrovské a nečekané překvapení.
Musel jsem se při předávání držet, abych se nerozbrečel dojetím. Mám z toho obrovskou radost a vnímám to jako čest, protože přichází od lidí, kterých si nesmírně vážím a kteří jsou pro mě inspirací.

Zároveň to beru jako důkaz, že to, co dělám, má smysl – i když se pořád cítím tak trochu jako „zelenáč“.
A to ocenění mě krásně nakoplo dál: s mojí ženou právě pracujeme na novém projektu pro děti z dětských domovů.