Jakub Benda to dokázal! Doběhl z Třebíče až na Sněžku pro všechny děti s Duchennovou svalovou dystrofií

Jakub Benda to dokázal! Doběhl z Třebíče až na Sněžku pro všechny děti s Duchennovou svalovou dystrofií

VERONIKA CÉZOVÁ

230 kilometrů, 40 hodin, 15 přestávek. Takový byl řečí čísel běh Jakuba Bendy, tatínka devítiletého Filípka s Duchennovou svalovou dystrofií, který v pátek odstartoval svůj životní běh z Třebíče až na Sněžku.

Jakubovi jsem zavolala ráno po běhu. Měl za sebou pár hodin spánku. A před sebou cestu do Třebíče – tentokrát již v obytném karavanu – se svými bratry a přítelkyní. A byl ještě plný euforie…

Kubo, v kolik hodin jsi šel ve čtvrtek večer spát?

Jelikož jsem vstával v pátek po půl druhé ráno, šel jsem si lehnout už půl sedmé. Než jsem si pak všechno nachystal, trvalo mi to skoro třičtvrtě hodině.

A dokázal jsi v pátek po probuzení něco sníst?

Pomohl mi kousek banánu. A vypil jsem speciální energy drink, který se doporučuje vypít před takovýmto extrémním výkonem.

V kolik jsi vyběhl z Třebíče? Přesně podle plánu ve tři?

Přesně tak. Řekl bych, že to bylo na vteřinu přesně. (úsměv)

Dokážeš si teď zpětně uvědomit, kolik jsi měl během cesty přestávek?

Průměrně jsem odpočíval každých deset kilometrů, ale jakmile jsem začal mít křeče a nasedl pak na kolo, ujel jsem více. Takže dohromady asi tak… (chvíli počítá) … To bylo tak 15 přestávek.

A za kolik hodin jsi nakonec zvládl celou trasu Třebíč – Sněžka?

Za čtyřicet hodin. A je zajímavé, že podle GPS to nakonec bylo ne avizovaných 220 kilometrů, ale o deset více.

Když už jsme u těch čísel… Kolik si toho naspal?

Tím, že jsem kvůli křečím přesedl část trasy na kolo a první den jsem urazil 140 kilometrů, mohl jsem si jít v pátek večer na šest hodin lehnout. Spánek mi neuvěřitelně pomohl.

Jaký byl pro tebe nejpohodovější úsek? Ten první?

Přesně tak. (smích) Ale dejme tomu až do Žďáru jsem si to fakt užíval. Navíc tam na mě čekali kamarádi – Tomášek s Hankou z Parent Projectu. To mě hodně nakoplo.

A naopak největší krizovka?

Ta právě přišla po tom Žďáru. Dostal jsem takové křeče… Věděl jsem, že musím okamžitě na kolo, aby nohy dostaly jiný pohyb. A pomohlo mi to i psychicky, protože jsem věděl, že tím pádem budu mít i čas na spánek.

Kdo ti byl na cestě největší oporou?

(bez váhání odpovídá) Největším motorem pro mě byly vzkazy na sociálních sítích! Od dětí z Parent Projectu, vzkazy od tatínků dětí s Duchennovou svalovou dystrofií… Snažil jsem se během pauz všem odepisovat. Zpětně si ještě musím projít, kdo mi co posílal, odpovídal jsem v rychlosti, a tak jsem si kolikrát ani nebyl schopen přiřadit jméno k fotce…

Když jsme spolu dělali rozhovor před měsícem, říkal jsi mi, že kdybys měl být u Sněžky až k večeru, necháš samotný výšlap až na druhý den na ráno. Jak tedy došlo k tomu, že jsi s týmem v podvečer začal lézt až na vrchol?

To bylo rozhodnutí týmu. (smích) Kdyby bylo na mně, já bych tam už večer nelezl… Už do Pece pod Sněžkou to bylo šílené. Blížila se tma… A ta představa dalších sedmi kilometrů… Ale vyhecovali mě.

A najednou jsi tam stál... Na vrcholu. Jaké byly bezprostřední pocity?

Neskutečné. Famózní. Super! Sice jsem si uvědomoval, že to s během nedopadlo podle mých představ a bylo mi trochu líto, že jsem na část cesty musel využít kolo, ale… Ten ohlas lidí, médií… To bylo prostě něco úžasného!

Komu jsi jako prvnímu zavolal ze Sněžky?

S celým týmem – mými bratry a přítelkyní – jsme udělali videohovor s našimi rodiči. Ale hodně vypadával signál. Bylo tedy vtipné, že nám chodily gratulace dříve, než jsme pomalu stačili nahrávat fotky na sociální sítě. (smích)

Co na tvůj výkon říkal syn Filípek?

Byl nadšený! Ale moc jsme si toho ještě neřekli, bylo hodně pozdě. Budeme si volat ještě dnes. Posílal mi vzkazy a byl také šťastný, že i za ním přijela televize a natáčela s ním rozhovor.

Můžeš odhadnout, kolik ti dorazilo do této chvíle zpráv s gratulacemi?

Jsou jich stovky. A stále přicházejí další. (úsměv)

Fanoušci na tebe čekali i na trase. Překvapila tě ta obrovská podpora?

Byl jsem nadšený! Takovou podporu jsem vůbec nečekal!

Co bys chtěl vzkázat všem rodičům dětí s Duchennovou svalovou dystrofií?

Ať bojují! Ať si uvědomí, že je to jejich dítě, které to má náročné už od narození. Tak ať jim jdou příkladem… Ať jsou pro ně silní…