Danielův příběh: odvaha žít naplno

Každý den může být dobrodružstvím – i když cesta není vždy jednoduchá.

Daniel žije se svalovým onemocněním, ale místo aby ho to brzdilo, bere život jako výzvu. Rád cestuje, hraje Powerchair Hockey a s úsměvem překonává překážky, které by mnohé odradily.

V rozhovoru vypráví o své cestě do Turecka, o svobodě, kterou mu dává sport, i o síle, kterou nachází v podpoře své rodiny. Jeho pohled na svět připomíná, že odvaha není o tom nebát se – ale jít dál, i když to není snadné.

Danielův příběh je pozváním k zastavení, zamyšlení i inspirací pro všechny, kteří hledají sílu překročit vlastní hranice.

Přečtěte si rozhovor s Danielem a nechte se inspirovat tím, co všechno se dá dokázat, když člověk nevzdá touhu žít naplno.

Danieli, jak bys sám sebe popsal, kdybys měl říct pár vět o tom, kdo jsi a co tě baví?

Jsem Daniel, člověk, který má rád výzvy a rád dělá věci naplno. Baví mě sport, hlavně Powerchair Hockey, cestování a poznávání nových lidí i míst. Mám rád momenty, kdy můžu sdílet radost a energii s ostatními – ať už na hřišti, nebo v běžném životě. I když mám za sebou těžší chvíle, beru je jako lekce, které mě posouvají dál. Věřím, že i malé kroky mohou vést k velkým věcem.

Co ti v běžném životě přináší nejvíc radosti a energie?

Nejvíc radosti a energie mi přináší chvíle, kdy můžu být aktivní, dělat to, co mě opravdu baví, a zároveň vidět výsledky svého snažení. Powerchair Hockey mi dává pocit svobody, adrenalinu a radosti z týmové spolupráce – každý trénink a každý zápas mě nabíjí. Energie mi také dávají nové zážitky, cestování, poznávání lidí a míst, a i malé každodenní momenty – smích, rozhovor s kamarádem nebo prostě pocit, že každý den stojí za to žít naplno.

Rozhodl ses vyrazit do Turecka. Co tě na té cestě lákalo a motivovalo?

Rozhodl jsem se vyrazit do Turecka, protože mě lákala možnost zažít něco úplně nového a uniknout každodenní rutině. Chtěl jsem poznat místa, která jsem nikdy předtím neviděl, nasát atmosféru měst, ochutnat místní jídlo a prožít každý den naplno. Lákalo mě slunce, moře, širé pobřeží a pocit svobody, který člověk jen těžko najde doma. Motivovalo mě taky to, že cestování mi vždycky přináší nové perspektivy, inspiraci a energii – každý nový zážitek, ať už velký, nebo malý, mě posouval dál a učil mě ocenit přítomný okamžik. Setkání s novými lidmi, objevování krásné přírody a jen prostá radost z pohybu a prožívání mě naplňovaly štěstím. Taková cesta mi připomněla, jak je důležité užít každý okamžik, být otevřený novým zkušenostem a brát život naplno, protože právě tyto chvíle dávají člověku sílu a motivaci do dalších dnů.

Jaké bylo cestování s elektrickým vozíkem – od příprav až po přílet?

Naše dobrodružství začalo s mamkou už na parkovišti Go Parking v Praze, kde jsme nechali auto a čekali na transfer na terminál 1. Mamka mě přesadila na můj elektrický vozík a těšili jsme se na odvoz. Když přijelo auto, bylo už napůl naložené lidmi, kteří cestovali podobně jako my. Při naložení vozíku se ukázalo, že je příliš těžký – dva řidiči ho nedokázali zvládnout a nakonec musel přijít třetí, který sice nebyl nadšený a upozornil, že má jedno zdraví, aby mu nepíchlo v zádech, ale nakonec nás i vozík bezpečně naložil.

Po příjezdu na parkoviště u letiště nás vyložili, mamka mě přesadila zpět na můj vozík a společně s její kamarádkou Monikou jsme vzali kufry a pokračovali k terminálu. U první přepážky jsme narazili na slečnu, která nebyla příliš ochotná – tvrdila, že neodletíme do Antalye. Po několika pokusech komunikace nás nakonec poslali na informace, kde nám milá paní poradila, abychom šli na přepážky 140–143.

Na přepážce 143 nás obsluhoval pán, který nejprve odbavil kufry a pak se ptal, zda máme mechanický vozík. Když jsme mu řekli, že jde o elektrický vozík vážící 120 kg, musel ověřit, zda ho mohou naložit do letadla. Ptal se i na typ baterií – gelové – a zda si dokážu sám přelézt na sedačku do letadla, což nebylo možné. Nakonec nás poslali na odbavení nadměrných zavazadel, kde se řešila váha vozíku a kapacita baterií.

Poté přišla asistence s mechanickým vozíkem, na který mě mamka přenesla, a doprovodili nás přes pasovou kontrolu, kontrolu příručních zavazadel a osobní kontrolu mě i vozíku. Nakonec nás asistence provedla až k gate, kde jsme předali pasy a letenky, a následně nás přes tubus dopravili k letadlu. Tam už čekala speciální židlička, na kterou mě přesunuli, aby bylo možné pohodlně usednout na mé místo v letadle.

Co tě na cestě mile překvapilo, třeba díky lidem kolem nebo dobré organizaci?

Nejvíc mě na cestě překvapilo, že i přes nepřipravenost na letišti v Praze se všechno nakonec zvládlo. Baterie mého elektrického vozíku se musely opakovaně kontrolovat, aby bylo jisté, že je vše bezpečné a možné naložit do letadla. I když to chvílemi působilo zmateně a náročně, vše nakonec proběhlo a cesta mohla pokračovat. Tahle zkušenost mi ukázala, že i nepředvídané situace se dají zvládnout s trpělivostí a rozmyslem.

Když se objeví překážky, co ti obvykle pomáhá je zvládnout?

Když se objeví překážky, snažím se nejdřív zůstat klidný a podívat se na situaci z různých úhlů. Pomáhá mi rozdělit problém na menší části a řešit je postupně místo toho, abych se nechal zahlcovat celkem. Připomínám si, že každá překážka je zároveň možností něco se naučit, získat zkušenosti a zjistit, co funguje a co ne. Důležité je také přijmout, že některé věci nejdou hned vyřešit, a soustředit se na to, co je v mých silách. Takto dokážu i náročné situace zvládnout s větší jistotou a udržuji si motivaci jít dál, i když cesta není jednoduchá.

Kdo ti byl na cestě největší oporou?

Největší oporou mi byla a stále je mamka, která byla se mnou po celou cestu od začátku až do konce. Pomáhá mi s přípravami, balením i přesuny a podporuje mě, i když se objeví komplikace – například s naložením elektrického vozíku nebo opakovanou kontrolou baterií. Díky její trpělivosti, klidu a pečlivosti se cítím bezpečně a mám jistotu, že vše proběhne tak, jak má. Její stálá přítomnost mi dodává odvahu a sílu zvládat i náročné situace a připomíná mi, že v životě nejsem sám.

Hraješ florbal. Jaký pocit ti florbal přináší – třeba možnost být součástí týmu, soutěžit nebo si prostě užít hru?

Powerchair Hockey je pro mě naprosto jedinečný zážitek. Každý zápas je plný rychlosti, adrenalinu a soustředění, kdy musím myslet na každý pohyb vozíku a každou přihrávku. I když sedím na vozíku, cítím svobodu a napětí každého okamžiku – ať už jde o přesnou střelu na branku, rychlou přihrávku spoluhráči, nebo obranný zákrok, který rozhodne o průběhu zápasu.

Nejvíc mě baví týmový duch – pocit, že každý z nás táhne za jeden provaz a že se vzájemně podporujeme. Je skvělé vidět, jak spolupracujeme, jak se doplňujeme a jak společně reagujeme na rychlé situace během hry. Hra mi dodává energii, motivaci a radost, protože každý dobře zahraný moment je výsledkem nejen mého úsilí, ale i týmové práce.

Powerchair Hockey mi ukazuje, že i s omezeními můžu zažít opravdový sportovní adrenalin, posouvat své hranice a cítit se součástí něčeho většího. Každý zápas je výzvou i radostí zároveň a dává mi pocit, že můžu překonat i to, co se na první pohled zdá nemožné.

Máš nějaký okamžik z florbalu, který si dodnes rád připomínáš?

Plno krásných okamžiků ve florbalu si stále rád připomínám. Každý zápas měl své napětí, rychlé momenty a chvíle radosti, které se spojovaly s tím, jak jsme spolupracovali jako tým. Byly to přihrávky, které vyústily v góly, rychlé úniky, obranné zákroky a i ty menší momenty, kdy jsme se všichni smáli nebo povzbuzovali navzájem. Tyhle chvíle mi ukazují, že sport není jen o výsledku, ale o zážitcích, pocitech, týmové duchu a radosti z toho, že můžeme dělat něco, co nás naplňuje a posouvá v sílách schopností dál.

Co ti nejvíc pomáhá, když stojíš před něčím novým nebo náročným?

Když stojím před něčím novým nebo náročným, nejvíc mi pomáhá soustředění a důkladná příprava. Snažím se situaci rozložit na menší kroky, přemýšlím, co budu potřebovat, a plánuji, jak postupovat, aby vše proběhlo hladce. Důležité je pro mě také udržet klid a trpělivost – vím, že nové věci často vyžadují čas a úsilí, než je zvládnu.

Velkou roli hraje i podpora lidí kolem mě, kteří mě motivují a dodávají mi jistotu, že nejsem sám. A nakonec mě posiluje vědomí, že i když se něco nepovede napoprvé, každý pokus mě někam posune a učí mě nové dovednosti. Tahle kombinace přípravy, soustředění, trpělivosti a motivace mi pomáhá čelit výzvám s větší odvahou a sebejistotou.

Jaký máš vztah k cestování obecně – co ti přináší?

Cestování pro mě znamená svobodu, poznání a inspiraci. Každá cesta mi přináší nové pohledy na svět i na sebe samotného. Baví mě objevovat místa, kultury a lidi, poznávat, jak jinak se dá žít, jak různí lidé přemýšlejí a jak si vytvářejí své hodnoty. Cestování mě učí přizpůsobivosti a trpělivosti – ne vždy jde všechno podle plánu, ale právě v těchto chvílích se člověk naučí improvizovat a nacházet řešení.

Každá nová zkušenost je pro mě obohacující, ať už jde o jednoduché rozhovory s místními, o jídlo, které jsem nikdy předtím neochutnal, nebo o výhled na moře, který mi připomene, jak je svět obrovský a krásný. Cestování mi dává pocit, že život má smysl – že stojí za to zkoušet nové věci a hledat dobrodružství i tam, kde by ho člověk nečekal.

Když se ohlédneš zpět, jaký moment z Turecka ti nejvíc zůstal v paměti?

Nejsilnějším momentem pro mě byl příjezd k moři. Ten okamžik, kdy jsem poprvé uviděl nekonečnou hladinu, slyšel šum vln a cítil slaný vzduch, byl nezapomenutelný. Byl to pocit svobody a radosti – všechno úsilí, přípravy i drobné komplikace během cesty jako by najednou zmizely.

Zůstal mi v paměti i klidný večer, kdy jsme s mamkou seděli u moře, pozorovali západ slunce a jen si užívali přítomný okamžik. V těch chvílích jsem si uvědomil, že právě tohle jsou momenty, kvůli kterým má smysl překonávat překážky. I malé věci, jako je pohled na moře nebo společný smích, mohou člověku dodat sílu a chuť žít naplno.

Co bys poradil lidem, kteří se bojí vyrazit na cestu kvůli zdravotnímu omezení nebo jiným obavám?

Poradil bych jim, aby se nebáli udělat první krok. Strach je přirozený, ale většinou zmizí, jakmile se člověk odhodlá. Důležité je být připravený – zjistit si informace, naplánovat potřebné věci, ale zároveň zůstat otevřený tomu, že ne všechno půjde podle plánu.

Cestování s hendikepem může být náročnější, ale není nemožné. Klíčové je mít kolem sebe lidi, na které se můžete spolehnout, a věřit, že i když se něco pokazí, dá se to vyřešit. Každá cesta, i ta krátká, člověka posílí a ukáže mu, že svět je otevřený i pro něj.

Nakonec zjistíte, že to, co se zdálo nemožné, je ve skutečnosti jen otázkou odvahy a vůle. A právě ten pocit, když překonáte sami sebe, je ten největší zážitek ze všech.

Kdyby ses měl podívat dopředu – na co se v nejbližší době nejvíc těšíš?

V nejbližší době se těším na další sportovní sezónu v Powerchair Hockey, na tréninky a zápasy, kde se zase potkám s týmem a zažiju ten skvělý adrenalin ze hry. Zároveň se těším na nové výzvy, cestování a setkání s lidmi, kteří mě inspirují.

Chci dál objevovat svět, zkoušet nové věci a posouvat se v tom, co dělám – ať už ve sportu, v životě nebo v osobním rozvoji. Nejvíc se ale těším na obyčejné chvíle radosti – na smích, na chvíle s rodinou, přáteli a na každý den, který přináší něco nového.