Andrea Benčičová: Smekám před každou maminkou a tatínkem, kteří vychovávají dítě se svalovou dystrofií

Andrea Benčičová: Smekám před každou maminkou a tatínkem, kteří vychovávají dítě se svalovou dystrofií

Sportovní areál Strupčice bude již v sobotu patřit jubilejní 10. Vyjížďce pro Matýska. Na akci, která podpoří naše kluky se svalovou dystrofií, se podílí i Andrea Benčičová, která si na nás ve svém nabitém diáři našla čas,  a mohl tak vzniknout tento rozhovor.

Andrejko, léta plánoval Vyjížďku pro Matýska váš muž Marián. Nyní jste po něm přebrala žezlo. Jak vzpomínáte na úplné začátky – letos již jubilejního – 10. ročníku této akce?

I když byl manžel tím, kdo to organizoval, Jitku a Matýska jsme celou tu dobu finančně podporovali oba. Známe je právě deset let. Některé ročníky jsme nebyli těmi hlavními organizátory. Ale když jsme se pak jimi opět stali, byla jsem ráda, že jsme opět zveřejnovali vždy celou částku, která se vybrala. To byl Mariánův cíl – aby se lidé hned na místě dozvěděli, kolik peněz poputuje na děti se svalovou dystrofií.

V letošním ročníku jsou nové kapely, co je ještě nového?

Když mě Jitka oslovila, neváhala jsem ani chvíli. I po manželově smrti jsem chtěla pomáhat. Moje role tedy letos byla sehnat kapely, motorkáře, oslovit co nejvíce lidí… Dělám to nejen soukromě, ale i přes Facebook, to je mocná síla. (úsměv)

Na koho se mohou lidé těšit?

Bude hrát například Black Eve – hrají skvělý rock, který se k motorkářům hodí… Chybět nebude ani naše kapela Starci po chmelu.

Jakou máte v kapele funkci?

Jsem zpěvačka. Dělám to pro radost, zpívání mě baví.

Kolik času vám zabraly přípravy na Vyjížďku pro Matýska?

Jelikož je Jitka šikovná a má v Parent Projectu skvělý tým – hodně jsem komunikovala například s Patricií – nebylo to úplně šílené. Rozhodila jsem sítě, oslovovala jsem kapely. Když chce člověk pomoci dobré věci, čas si na to vždycky najde.

Jak časově náročnou máte práci?

Pracuji ve firmě na úpravu zeleně, není to práce od do. Mění se mi náplň práce z minuty na minutu. Když loni umřel manžel, spadla mi firma do klína. Ale řekla jsem si, že ji nenechám padnout. Přestože je to náročné nejen fyzicky, ale i psychicky a nikdy nevím, kolik telefonátů na mě za ten den vybafne, jsem ráda, že máme loajální zaměstnance, kteří tu fungují. Snad i díky úctě k Mariánovi…

Život je křehký… Když jsem minulý rok dělala s vaším mužem rozhovor, ani ve snu by mě nenapadlo, že za rok bude všechno jinak…

Ano, život je křehký… Respektuji život. A čím dál více se zamýšlím nad tím, jakými malichernostmi se kolikrát zabýváme. Přitom co když ten den, co právě prožíváme, bude náš poslední? Proto také smekám před každou maminkou a tatínkem, co vychovávají děti se svalovou dystrofií. Ta obětavost, 24/7… Patří jim obrovský obdiv a respekt. Sama si vůbec nedokáži představit, jaké to musí být. A jen když o tom teď spolu mluvíme, je to pro mě hodně citlivé a emotivní… Dcerka má už roky koníka. A když zvesela zařehtá, je šťastný, že vás vidí… To je pro nás krásná odměna… Člověk by měl každý den ráno děkovat za to, že se může postavit na vlastní nohy…

Za rozhovor děkuje: VERONIKA ŠIRC

Foto: archiv ANDREY BENČIČOVÉ