Adam Peška: Jak jsem se stal vítězem na paralympiádě v Tokiu

Narodil jsem se v roce 1997 a do čtyř a půl let jsem byl úplně zdravý kluk. Pak jsem začal klopýtat, padat, měl jsem problémy vyjít do schodů a špatně jsem vstával ze země, ale i ze židle. Genetické onemocnění – Duchennovu svalovou dystrofii – mi lékaři diagnostikovali v necelých šesti letech.

Zpočátku byli rodiče smutní, ale pak jsme se potkali s dalšími rodinami, které měly stejné problémy jako ta naše. A zjistili jsme, že to nějak jít musí. Každodenní rehabilitace doma, jednou týdně do rehabilitačního zařízení, bazén, hiporehabilitace, časté návštěvy a pobyty v nemocnici a lázních. Nebylo to vůbec jednoduché ani pro moji starší zdravou sestru, nicméně jsme jako rodina byli stále aktivní. Našli jsme si nové možnosti, jak trávit čas.

Odmalička jsem byl v kontaktu se svými vrstevníky. Ve školce, v základní škole v naší Rohovládové Bělé a poté na gymnáziu v Hradci Králové, které jsem úspěšně ukončil maturitou v roce 2017.

Sport mám rád odjakživa. Jako malý jsem lyžoval a bruslil. Na sport jsem nezanevřel ani na vozíku.

Bocciu (paralympijský sport podobný pétanque, který je vhodný pro sportovce s nejtěžším postižením) nám poprvé ukázali kamarádi na pobytu rodin, který pořádala pacientská organizace Parent Project.

Začal jsem dojíždět na tréninky do základní a praktické školy Svítání. Kdykoli byl čas, trénovali jsme s mamkou třeba i na dlažbě chodby v mé základní škole. Na začátku mého sportování mi byla oporou mamka, která mi dělala nosiče, asistenta osobního i sportovního. Později se zapojovali další členové naší rodiny a teď fungujeme jako tým. Každý pomáhá podle svých možností. Všechno plánujeme podle tréninků a soutěží.

Jsem členem TJ Léčebna Košumberk, kde mám trenéra, který mě naučil bocciu. Díky němu se posunuji dopředu. TJ Léčebna Košumberk patří do velké rodiny tělovýchovných jednot spojených pod hlavičkou České federace Spastic Handicap, z.s.

Na klubové tréninky jezdím dvakrát týdně do Pardubic. Od roku 2017 jsem v reprezentaci a velmi mi pomohla trenérka Michaela Řiháčková. Provedla mě bocciou ve světě, na výjezdech zařídila všechno potřebné a mohl jsem se na ni spolehnout. Od Sevilly 2019 je reprezentačním trenérem Robert Křivan, který mě trénuje a vede naši výpravu.

Košumberský tým mě podporuje fanděním na dálku a jsou to dobří kamarádi. Jsem rád, že i já můžu sportovat. Rozhodně se nenudím, na trénincích i na soutěžích je veselo a mezi boccisty mám hodně kamarádů. Také díky boccie dost často cestuji.

Mám velkou podporu a oporu nejen ve svém bydlišti – v obci Rohovládova Bělá, ale i v lidech mimo naši obec. Na mezinárodní závody mohu jezdit díky podpoře lidí a firem. Ti všichni mě sponzorují, jsem jim za to velmi vděčný.

Materiální vybavení, informace ze světa boccii a tréninkové plány máme. Touhu a odhodlání zlepšovat se a hrát bocciu co nejlépe také. Těžší a vysilující je však shánění finančních prostředků na reprezentační činnost a na pokrytí nákladů jednotlivých závodů v zahraničí, protože podpora z MŠMT na vše nestačí.

Musím poděkovat všem vstřícným lidem, kteří nám pomáhají. Bez nich bych reprezentovat nemohl. Reprezentovat Českou republiku je pro mě velká čest.

A pokračování by se dalo nazvat dobou covidovou.

Na konci roku 2019 jsem splnil kvalifikační kritéria na LPH 2020 v Tokiu. Na jaře 2020 jsem dostal potvrzenou nominaci na tuto velkou sportovní událost.

Pevně jsem věřil, že se paralympiáda uskuteční, ale nestalo se, byla přeložena na rok 2021. 

Přípravě jsem věnoval hodně času. Měl jsem štěstí, že mám v mém bydlišti tak velkou podporu a měl jsem kde trénovat.

Zúčastnil jsem se dvou mezinárodních turnajů: v Praze a Liptovském Jánu. Na obou jsem se umístil na druhé příčce.

A pak už jsem se díval směrem k Tokiu, absolvoval jsem dvě reprezentační soustředění a spoustu tréninků u nás.

Hodně mi pomohla sezení se sportovním psychologem a metoda shiatsu. Táta se šikovnými lidmi vyrobili novou rampu, táta sám i doplňky na vypouštění míčů na přilbu. V podstatě se ukázalo, že posunutý termín LPH mi pomohl sžít se s novým vybavením.

Na dlouhou cestu do Tokia jsme se vydali 20. srpna. Mě osobně doprovázela mamka, můj sportovní asistent a táta, můj osobní a hlavně technický asistent.

Cesta byla náročná, ale proběhla bez zádrhelů.

Olympijská vesnice mě překvapila velikostí, zázemím, úžasnou organizací a musím říct, že Japonsko to zvládlo. I v této covidové době.

Když jsem poprvé stál ve sportovní hale určené pro bocciu, byl jsem rád, že se mi podařilo dostat se až sem.

Absolvovali jsme tréninky, proklepli a připravili míče a pustili jsme se do soutěžení. Mým cílem bylo postoupit ze základní skupiny, to se mi podařilo. A pak už jsem se soustředil na každý další zápas a vyhrával jsem...

Byla to jízda. Když se mi podařilo zvítězit i ve finále, nemohl jsem to pochopit. Stal jsem se paralympijským vítězem!

Na krku jsem měl zlatou medaili a hráli mi českou hymnu. Splnil se mi sen.

Moje dosavadní úspěchy jsou:

2021

LPH Tokio – ZLATO, herní divize jednotlivci

2020

Sportovní činnost v tomto roce nám přerušil covid.

Měl jsem absolvovat Regionální pohár v Záhřebu, Světový pohár v Portugalsku a vyvrcholením měla být Paralympiáda v Tokiu.

2019

Světový pohár POVOA – BRONZ, herní divize jednotlivci

Evropský pohár Záhřeb – STŘÍBRO, herní divize páry

Světový pohár v Kanadě – ZLATO, herní divize jednotlivci

Mistr ČR za rok 2019

Mistrovství Evropy Sevilla - 7. místo, herní divize jednotlivci

2018

Světový pohár - 10. místo, herní divize jednotlivci

Mistrovství světa - 16.místo, herní divize jednotlivci

Evropský pohár - 10. místo, herní divize jednotlivci

Evropský pohár – BRONZ, herní divize páry

Mistr ČR pro rok 2018

2017

Evropský pohár – stříbrná medaile, herní divize jednotlivci

Světový pohár - 19. místo, herní divize jednotlivci

Mistrovství Evropy - 4. místo, herní divize jednotlivci