Parenťák roku Marcela Hložánková: Osud mě přivedl ke klukům se svalovou dystrofií

Parenťák roku Marcela Hložánková: Osud mě přivedl ke klukům se svalovou dystrofií

Marcelu Hložánkovou, zdravotní sestru z Fakultní nemocnice Motol, jsme zastihli na rozhovoru ve chvíli, kdy k ní přijel na návštěvu její syn. Přesto si na nás našla čas, aby zavzpomínala na slavnostní předávání ceny Parenťák roku, kterou získala za odbornou péči, kterou dlouhodobě věnuje pacientům se svalovou dystrofií.

K čemu ji inspirovala cena Parenťák roku? Jak ji osud zavál mezi pacienty s nervosvalovými onemocněními? Dokáže se odpoutat od příběhů svých pacientů, aby nevyhořela? Nejen o tom všem si můžete přečíst v rozhovoru, který jsme pro vás připravili.

Po mnoha letech, co děláte zdravotní sestru ve svalové ambulanci, jste získala ocenění Parenťák roku. Co pro vás tato cena symbolizuje?

Zrovna jsem o tom vyprávěla synovi. Během praxe zdravotní sestry bývá zpětná vazba od spokojených rodin či dětí. V našem týmu umíme ocenit i práci kolegy. Oficiální velká ocenění ovšem sestřičky příliš často nezažívají. Parenťák roku tak pro mě znamená – v mých padesáti letech – opravu moc. Byla jsem zaskočená a strašně moc potěšená. Uvědomuji si, že je to odměna za dlouhodobou práci, kterou bych ovšem nemohla dělat bez spolupráce s celým týmem naší ambulance. Takže za mě je to odměna i pro ně. Dokonce mám díky ocenění pár nápadů do budoucna.

Jestli to není tajné… Prozradíte nám, jaké?

Určitě to není tajné. Mám mnoho úžasných kolegyň, které obětavě pomáhají pacientů, rodinám, i svým kolegům.  Často se jejich práce bere jako automatická. Byť to o nich okolí ví, málokdy se k nim dostanou slova díků. Ráda bych vymyslela způsob ocenění, aby některé kolegyně mohly zažít tak příjemný pocit jako já, když jsem obdržela Parenťáka.

To je krásný nápad! A když už mluvíme o naší organizaci… Kdy jste ji poprvé během své práce zaznamenala?

Na roky to nevím zcela přesně. Když jsem měla možnost asistovat paní doktorce Haberlové při vyšetření EMG a při ambulantních kontrolách, začala jsem se postupně orientovat v problematice nervosvalových onemocnění. Přibližně ve stejné době jsem poprvé zaznamenala zmínky o organizaci Parent Project, kde jsou sdruženi kluci a jejich rodiče. Myslím, že je to asi osm nebo devět let zpátky.

Táhlo vás to k tomuto oboru, nebo to byla spíše náhoda?

K tomu, že jsem sestřička, mě to táhlo. Ale jeden čas se mi to zkomplikovalo… Hned po škole jsem nastoupila na dětskou neurochirurgii, kde jsem pracovala v přímé péči na JIP oddělení s možností vidět i operační výkony. Opravdu zajímavá práce. Avšak během mateřské dovolené jsem onemocněla autoimunitním onemocněním, což vedlo k tomu, že jsem určitou dobu nemohla vykonávat práci zdravotní sestry. Přes to jsem chtěla pracovat v nemocnici a začala jsem na Klinice dětské neurologie fungovat jako herní terapeut. Po stabilizování mého zdravotního stavu jsem plynule přešla, už opět jako sestra, do neurofyziologické laboratoře, odkud byl už jen krůček ke spolupráci s paní doktorkou Haberlovou a práci ve svalové ambulanci.

Jak se stalo, že si vybrala paní doktorka Haberlová právě vás?

Paní doktorka je neuvěřitelně pracovitý člověk. Zároveň při velké vytíženosti dokáže být empatická k dětem a jejich rodinám a snaží se pro ně zajistit maximální péči. Snad právě pro to, že i mně tyto věci dávaly a dávají smysl, jsem byla zařazena právě do její ambulance.

Když jste v ambulanci, máte čas poznávat jednotlivé příběhy rodin? Nebo v tom pracovním zápřahu to nejde?

Hodně záleží na tom, jak moc je sdílná a potřebná rodina. V ambulanci máme pacienta zhruba hodinu, kdy s rodinou hovoří převážně lékař. Už při zjišťování anamnézy zjistíme, zda je rodina zajištěna, zda jsou oblasti, ve kterých bych jim mohla být nápomocna. To zpravidla proberu s rodinou již mimo vyšetřovnu. O knize Ve stínu Duchenna jsem se dozvěděla právě od paní doktorky, která byla v intenzivnějším kontaktu s Vaší organizací.  Zatím jsem neměla možnost knihu přečíst, nicméně o obsahu něco málo vím právě od paní doktorky.

Vaše práce s sebou přináší i řadu emocí. Dokážete je vstřebat a při odchodu z ambulance je nechat za dveřmi? Dokážete jít domů s čistou hlavou?

Ne vždy se nám daří vypustit práci z hlavy a neodnášet si ji domů. Když nám například někdo z rodin zavolá o víkendu a potřebují radu, nelze to ignorovat. Nicméně se snažíme a v týmu si opakujeme, že je důležitá sebepéče a odpočinek, abychom naši práci mohly vykonávat i v budoucnu co nejkvalitněji.

Říkala jste, že je u vás na návštěvě syn. Jde ve vašich šlépějích?

Ten mladší ano. Studuje třetím rokem na medicíně. Druhý je technicky založený.

Myslíte, že se ten mladší bude inspirovat a bude se orientovat také na svalovou dystrofii?

Tento obor nejspíš dělat nebude… Ale vypozorovala jsem, že když jsem absolvovala školení se zaměřením na paliativní a podpůrnou péči, rád se mnou nové vědomosti sdílel. Vnímám, že je nastupující generace lékařů ovlivněna tím, že empatie je důležitou součástí medicíny. Nebereme totiž nemocné jako pacienty, ale jako partnery v péči.

Když jste mluvila o tom, že vás nemoc na chvíli zastavila a nakonec jste skončila ve svalové ambulanci… Myslíte, že to byl osud?

Možná ano. Má nemoc – revmatoidní artritida – mě na nějaký čas vyřadila z provozu, protože jsem nebyla pohyblivá. Nevím, zda mě má nynější práce naplňuje právě pro to, ale každopádně to osud navlékl tak, abych mohla dělat tam, kde dělám. A abych se mohla podílet na péči, která dává smysl a věřím, že pomáhá.

Za rozhovor děkuje: VERONIKA ŠIRC

Foto: archiv MARCELY HLOŽÁNKOVÉ