Parenťák 2021 - Rozhovor s docentkou Ivou Příhodovou z Všeobecné fakultní nemocnice

Organizace PARENT PROJECT, z. s. opět udělila k příležitosti Světového dne povědomí o Duchennově svalové dystrofii ceny Parenťák za rok 2021. Využili jsme příležitosti a zeptali se vítězů všech třech kategorií na pár otázek.

Rozhovor s docentkou Ivou Příhodovou z Všeobecné fakultní nemocnice

DOCENTKA IVA PŘÍHODOVÁ: Ocenění Parenťák roku? Příjemné překvapení. A závazek

Jako dítě rozhodně nesnila o tom, že se z ní jednou stane renomovaná lékařka. Přesto se jí stala. Svůj profesní život zasvětila neurologii. A dnes je špičkou v oboru. Přinášíme vám rozhovor s docentkou Ivou Příhodovou, renomovanou lékařkou z 1. lékařské fakulty UK a Všeobecné fakultní nemocnice, která získala spolu s týmem spánkové laboratoře ocenění Parenťák roku.

Paní docentko, jak se vůbec stalo, že jste se rozhodla profesně zaměřit právě na neurologii?

V roce 1993 jsem nastoupila na dětské oddělení neurologické kliniky 1. LF UK a VFN, protože v té době jsem se již rozhodla, že se budu věnovat dětské neurologii jako své specializaci. Na tomto oddělení, které bylo vlastně prvním oddělením dětské neurologie v bývalém Československu a mělo tedy velkou tradici a odbornou úroveň, jsem pracovala s paní profesorkou Nevšímalovou a paní docentkou Havlovou. Jejich specializace mě ovlivnily a časem jsem se začala více věnovat problematice spánkových poruch a nervosvalovým onemocněním.

Zmínila jste paní docentku Havlovou. Čím konkrétně vás v péči o pacienty s nervosvalovým onemocněním ovlivnila?

Patřila k prvním dětským neurologům, kteří se těmto pacientům cíleně a systematicky věnovali. Paní docentka Havlová mě ‚vhodila‘ do nervosvalové problematiky již krátce po mém nástupu na oddělení, protože mě poslala s kolegyní z Thomayerovy nemocnice na konferenci neuromuskulárních onemocnění do Glasgow. Tam jsem měla možnost nejen poprvé slyšet specializované přednášky, ale také vidět řadu pacientů, kteří se akce – pacientských sekcí – účastnili. Vypadalo to velice přirozeně, byť byli na vozíku, tak měli asistenty a zapojovali se podle svých možností do programu. Časem jsem pochopila, že to byl také cíl paní docentky – aby se děti s nervosvalovými onemocněními přes svoje nesporné handicapy mohly zapojovat do života, aby měly nabídnuty všechny možnosti, které medicína v té době nabízela, stejně jako možnosti v zapojení se do studia. Zkrátka, aby mohly vést v rámci své choroby co nejkvalitnější život. Zajímala se o každého pacienta nejen po stránce medicínské, ale i po stránce lidské a měla radost z jejich uplatnění a pomáhala jim bojovat s pohybovým handicapem. Zasloužila se o založení Centra pro nervosvalová onemocnění na naší klinice a byla do svého odchodu do důchodu vedoucí lékařkou. Naše oddělení se věnovalo nejen diagnostice nervosvalových onemocnění, ale i pravidelné péči o tyto pacienty, do které spadala rovněž péče o respirační funkce – monitorování dýchání ve spánku a včasné zahájení noční neinvazivní ventilace.

Co nejdůležitějšího se pro kluky s DMD povedlo v rámci vaší profesní kariéry?

Péče se centralizovala. Vznik Centra pro nervosvalová onemocnění při dětské neurologické klinice v Motole, které vede paní doktorka Haberlová, vidím jako zásadní, velmi důležitý krok. Umožňuje sjednocení péče a postup podle mezinárodních doporučených vodítek – sledování dechových funkcí, parametrů kostního metabolismu, adekvátní výživy.  Kortikoterapie, která zpočátku byla pro svoje možné nežádoucí účinky přijímána nejednoznačně, se stala nedílnou součástí péče o pacienty a umožnila prodloužit období aktivní hybnosti. Velký pokrok doznala i kardiologická péče, pro nás je velkým přínosem možnost spolupráce s Centrem pro kardiomyopatie naší nemocnice. Velkou nadějí jsou i studie, vývoj nových léčebných možností. Když byli dětští pacienti s DMD ještě hospitalizováni u nás, snažili jsme se o včasné zahájení neinvazivní noční ventilace, nyní v tom pokračujeme u dospělých pacientů, kteří k nám přecházejí z péče dětského neurologa. Velké úsilí o kvalitu této péče vyvíjel vždy pan docent Kemlink a po svém návratu na naši kliniku paní doktorka Dostálová, která nyní řadu pacientů po stránce respiračních funkcí pravidelně sleduje.

Co vám proběhlo hlavou, když jste se dozvěděla, že získáte ocenění Parenťák roku? Při jaké příležitosti jste se to dozvěděla?

Dozvěděla jsem se to až na konferenci Parent Projectu a bylo to pro mě velké a samozřejmě příjemné překvapení. Dojalo mě to.

Co pro vás konkrétně toto ocenění znamená?

Závazek.

Vzpomenete si, za jakých okolností jste s Parent Projectem začala spolupracovat?

S Parent Projectem, stejně jako s Asociací muskulárních dystrofiků, začala jako první spolupracovat paní docentka Havlová, tudíž já jsem se jaksi samozřejmě připojila. 

Jak konkrétně v současné době vypadá tato spolupráce?

Snažím se účastnit akcí Parent Projectu. Jezdím pravidelně na konference – dříve aktivně jako řečník, dnes už spíše jako posluchač. Programy konferencí jsou velmi kvalitní a jsou pro mě vždy zdrojem poučení a v neposlední řadě také zdrojem další motivace v této práci. Na naši neurologickou kliniku přecházejí dospělí pacienti s DMD, kteří byli sledováni paní doktorkou Haberlovou v Motole. Velkou organizační pomocí je v tomto směru paní doktorka Podolská, která velmi přispívá k tomu, abychom pro tyto pacienty sehnali stejné nebo podobné zázemí, jaké měli v Motole, i když samozřejmě v rámci naší nemocnice je pro pacienty na vozíku problémem, že kliniky a ambulance se nenacházejí v jedné budově nebo spojených budovách.

Na webových stránkách pravidelně publikujeme příběhy nejen maminek, ale od letošního roku nově i tatínků v rámci seriálu Neviditelní tatínkové. Začetla jste se někdy do těchto příběhů?

Na webu nikoliv, četla jsem některé příběhy v tištěné formě.

Jaký konkrétní příběh vás nejvíce zaujal?

Maminky, která přirovnávala zážitky, s nimiž se musela vyrovnávat, k plánovanému výletu do vysněné země. Letadlo najednou přistálo naprosto jinde a ona se snaží v této zemi, kde nikdy neplánovala pobývat, najít své místo a radost. Velmi mě to dojalo, protože třeba v jiné podobě, ale s těmi neplánovanými životními situacemi, jsme někdy tvrdě konfrontováni. Její přístup mi připadal velmi krásný.

Kdybyste měla říci tři slova, která se vám vybaví, když se řekne Parent Project… Která by to byla?

Podpora, aktivita, odhodlání.

Co přejete naší organizaci do budoucna?

V osobní sféře co nejvíce sil, odhodlání, víry, odvahy… Dostatek finančních zdrojů pro důležité projekty. Trvání příjemné atmosféry, kterou tato organizace dokázala vytvořit. Velmi bych přála rodinám, pacientům a lékařům příchod léků, které ovlivní podstatu onemocnění.

Za rozhovor děkuje: VERONIKA CÉZOVÁ