Danek Gruss: U příběhů ze života se nedojímám. Ale u Star Wars pláču

Danek Gruss: U příběhů ze života se nedojímám. Ale u Star Wars pláču

V bytě, kde žije Markéta Grussová se svým mužem Robertem a synem Dankem, jsem byla už několikrát. Ale nikdy jsem neměla příležitost se právě s jejich synem více pobavit. Milovník počítačů vždy ‚pařil‘ hry s dalšími kluky z Parent Projectu.

Pokaždé tedy naše setkání bylo v duchu: ‚Ahoj!“

A odpověď: ‚Ahoj!“

Teď tu naproti sobě s Dankem sedíme v obýváku. A já si uvědomuji, že vlastně o Dankovi nevím vůbec nic…

S mnoha ‚parentími‘ kluky jsem měla možnost alespoň krátce pohovořit. Vím o nich alespoň pár informací. S Dankem jsme se ale nikdy nedostali dál než k pozdravu. A teď tu naproti sobě sedíme a já nevím, kam až mě Danek pustí…

Náš rozhovor proto začínám retrospektivou. Vracíme se k příběhu Honzy Vaňka, který velmi upřímně prozradil, jak prožíval dobu covidovou, jaké měl dětství nebo jak nahlíží na budoucnost.

„Jo, Honzův příběh jsem četl. Přestože se spolu kamarádíme, úplně všechno jsem o něm nevěděl. Ale hodně mě překvapil i příběh jeho sestry Báry. Bylo mi jí líto. Ta situace během covidu, kdy byla odtržená od přítele… To bylo špatné,“ říká Danek a omlouvá se, že se mu zdá, že někdy neumí úplně přesně vyjádřit pocity.

„Ne, v pohodě, myslím, že jsi to vyjádřil velmi přesně,“ usmívám se na Danka. „Co tvůj brácha? S tím ses během covidu mohl vídat? Přece jen stále chodil do práce, kde byl v kontaktu s lidmi…“

„Můj brácha tu za covidu mohl být pořád. První vlnu jsme všichni v rodině přečkali v pohodě. Navíc tu tenkrát Aleš ještě bydlel. Super bylo, že ze sebe udělal nákupčího,“ směje se Danek.

Pak chvíli přemýšlí. „No, vlastně my jsme si ho určili, že bude chodit do obchodu,“ dodává. „Já sám jsem se snažil izolovat, bál jsem se covidu, ale když jsem ho pak dostal, tak to naštěstí bylo v pohodě. Ale rodičům jsem řekl, že ke mně mohou chodit jen s rouškami. Snažil jsem se být opatrný, protože jsem četl zprávy na internetu a věděl jsem, že to pro mé srdce může být nebezpečné.“

„Bál ses covidu?“

„Ne, strach jsem neměl. Spíš bych řekl, že jsem z něj měl respekt.“

Covid? Jen škrábání v krku

Jak konkrétně se u Danka projevil covid? „Jen mě v podstatě škrábalo v krku. Ale zajímavé je, že jsem byl přesně dva týdny naočkovaný a stejně jsem ho chytil.“

I když Danek mluví o covidu, usmívá se. Vlastně se usmívá během celého našeho rozhovoru.

„Ty se pořád usmíváš, jsi takové sluníčko,“ říkám mu.

Do obýváku přichází Dankova maminka Markéta. „To je fakt, Danek je opravdu takové naše sluníčko. Když jsme byli jednou v Chorvatsku, prodejce, který tam měl stánek s přívěsky, mu dal zadarmo náhrdelník se sluníčkem.“

„Jo Chorvatsko, tam to bylo krásné,“ zasní se Danek. „Maminko, proč jsme tam vlastně přestali jezdit? Úplně jsem to zapomněl.“

„Bylo tam každým rokem čím dál více lidí,“ odpovídá Markéta. A dodává, že naposledy byli v Chorvatsku na Makarské s Pepou a Járou.

„To byla dobrá dovolená,“ rozzáří se ještě více Danek. „Tam měli i zvedák do moře, takže jsem se tam i vykoupal. Ze začátku, když jsme do Chorvatska začali jezdit a nebyl tam zvedák, to bylo špatné, jenom jsem se tam klouzal, bylo tam hodně kamení, do vody jsem moc nechtěl, bylo to nepohodlné. Ruce mi pořád lítaly, jak jste se mě snažili zvednout… No, byla to zábava,“ směje se Danek.

„Pro tatínka to zábava teda moc nebyla,“ přiznává Markéta.

„Tak tobě se tam také moc nelíbilo,“ vzpomíná Danek. „Tobě se přece nelíbil sráz…“

„No to je fakt!“ říká Markéta. „Bála jsem se, zatímco ty jsi byl vysmátý jak lečo!“

Brácha beze mě nezaparkuje

Dovolené, to byl čas, který Danek trávil nejen s maminkou a tátou, ale i bráchou Alešem. „Když už jsme u Aleše,“ říkám Dankovi. „Četl jsi jeho příběh v rámci seriálu Ve stínu Duchenna?“

„Četl. Jak tam říkal, že mu pomáhám s parkováním v centru Ostravy… Vždycky najdu to nejlepší místo.“

„Brácha říkal, že bez tebe nezaparkuje…“

„To je pravda,“ směje se Danek. „Mapy miluji. Baví mě hledat trasy. A to využíváme, i když jedeme někam s rodiči.“

Danek se obrací na Markétu. „Maminko, pamatuješ, jak jsme přijeli do Itálie a měli tam malý výtah? Jak nám dali nakonec jiný hotel… Hned jsem věděl, kde to je.“

„To je fakt,“ přitakává Markéta. „Nebýt Danka, který nás hned správně navigoval do nového hotelu… Tak ho možná hledáme ještě dnes,“ směje se.

„To já mám úplný navigační nesmysl,“ přiznávám před Dankem.

„Cha!“ vydá ze sebe Danek a začne se smát. Krásně. Od srdce.

Videohry hrajeme pořád

S Dankem se dostáváme během rozhovoru samozřejmě i na jeho velkou vášeň. Videohry. „Hrajeme pořád něco. Online s kluky z Parent Projectu. Je fajn, že jsme díky tomu pořád spolu,“ usmívá se Danek.

„Co hrajete?“

„Třeba World of Tanks… Vlastně, to nás teď zrovna moc nebaví. Spíš Loved.“

„Loved? To neznám,“ říkám.

„Neee Loved, Laft,“ slyším.

„Laft neee… Mami, přelož, co říkám,“ prosí Danek.

„Raft,“ říká mi Markéta bez mrknutí oka.

Srandičky

„A kdo je v Parentu tvůj největší kamarád?“

„Se všemi kamarádím stejně,“ odpovídá mi Danek. Pak se zamyslí. „Ale nejčastěji mluvím s Pepou. S tím děláme různé srandičky.“

Když už jsme u těch srandiček… Nedá mi to se nezeptat na karikatury, které dělá Márty a Šudy.

„Jo, občas ty jejich vtipy vidím,“ říká a podívá se na Markétu. „Maminko, víš, že posílají blbosti? Martin je na to expert,“ směje se Danek.

„Naposledy, když jsem tu byla, hrál jsi s bráchou také nějakou hru. Takže paříte videohry i spolu?“

„No jasně!“

„A jaký máte s bráchou vztah?“

„V pohodě.“

„Vzpomínám si, jak mi říkala Pepova ségra, že se dokáží s bráchou navzájem vytočit. Jak to máš ty s bráchou?“

„Na to, abych se naštval, jsem až moc klidný,“ slzí smíchy Danek.

Do smíchu najednou zazní Markétino: „Kam koukáš?“

Dankovi spadla hlava k jednomu rameni. „Maminko, hlavu mi narovnej!“ A Markéta už je na nohou a narovnává hlavu.

Bráchu vidím skoro každý den

Danek má s bráchou Alešem krásný vztah. „Chodí k nám často, skoro každý den,“ říká táta Robert Gruss.

„Přijde, když má hlad,“ směje se Markéta.

„Tak to má teď hlad pořád, když je tu každý den,“ směje se Danek. Pak chvíli přemýšlí. „Nebyl tu jen ve středu.“

„To byla středa?“ diví se Markéta.

„Ano, byla! Přece to byl ten den, jak mi zaskočil ten prášek,“ ví naprosto jistě Danek. Pak se na mě zadívá: „Půl hodiny mi ho rodiče vyndávali. Nadechoval jsem se, protože jsem myslel, že už jsem ho spolknul… Bylo to hrozné.“

A příhoda s práškem ho náhle inspiruje k přemýšlení o PEGu. „Stejně na něm nakonec skončím. Doktoři mi to říkali. Měsíc jsem teď byl nemocný…“

Od Silvestra ho trápily různé zdravotní problémy. „Džusy jsou hnusné, ty už nemůžu ani vidět,“ směje se Danek.

„Já život beru tak, jak je,“ řekne najednou do ticha. „A taky kolikrát něco plácnu, ani si to neuvědomím…“

„To je fakt! Takhle mi Danek jednou, když byl malý, řekl před lidmi: ‚Ty jsi ale lopucha!‘“ říká Markéta. „A nebo na mě jednou, když jsem říkala, že nejsem moc hubená, vypálil: ‚Ty jsi ale klásná hluška!‘“

O mě se praly holky?

Když se vracíme zpátky do dětství, říká mi Danek úplně bez emocí, že nejdřív běhal a potom byl na vozíku.

„A pamatuješ, jak se o tebe praly holky? To ti mohlo být tak pět let,“ vzpomíná Markéta.

„Tak na to si už fakt nepamatuji,“ říká Danek.

„A vzpomínáš na to, jak k tobě přišli kamarádi, měl jsi ve svém pokoji pět dětí a celý byl rázem načerveno? Prý že děláte krvavé hory. Červené kapesníky byly všude – dokonce i na skříni!“

„Jo? To už taky nevím,“ odpovídá Danek. Ale tak se pousměje, že bych nedala ruku do ohně za to, že si to opravdu nepamatuje…

Na co si pamatuje ale úplně přesně, to je chvíle, kdy usedl na vozík. „Bylo to v devíti letech. Předtím jsem už hůře chodil. A po operaci nohou jsem skončil na vozíku.“

„A jak jsi to bral?“

„Tak bylo to takové postupné… Nejdřív jsem špatně chodil, pak ten vozík… Pohoda,“ krčí rameny Danek. „Líto je mi spíše babičky. Škoda, že už tu není…“

A vzpomíná na babičku, která dělala božské biftečky. A se kterou jezdili s bráchou Alešem na výlety. „A taky s námi ráda hrála hry. V pexesu jsem ji porážel, v kartách jsem ji obehrával… Kdyby tu ještě byla, bylo by to lepší…“

„Brácha měl babičku také moc rád, že?“

„Měl. A vím, že i plakal, když umřela…“ Pak se na chvíli zamyslí. „Ale já také umím upustit slzu!“

„Jo?“

„Když si třeba přečtu nějaký smutný příběh, tak to mě rozpláče. A já pak mám mokrý stůl…“

„Jako příběhy ze života, jak se píší v různých časopisech?“

„To ne, to mě nerozpláče. Spíše příběhy ze Star Wars nebo z Pána prstenů.“

Když Danek vidí, jak se na něj překvapeně dívám, říká mi: „Já jsem asi divný, co? Že nepláču u příběhů ze života… Ale já to beru tak nějak automaticky. Když to nemohu změnit, ten život, to, co se děje, tak mě to nedojímá… Nevím, proč to tak mám.“

„Nikdy jsi moc nebrečel, to je fakt,“ potvrzuje Markéta.

PEG je pro mě budoucnost

Když se bavíme s Dankem o tom, co je pro něj budoucnost, nepřemýšlí ani chvilku. „PEG je pro mě budoucnost. Já nekoukám na pět deset let dopředu. To je moc daleko.“

„Ale víš, co jsi mi slíbil?“ škádlí ho Markéta. „Že mi budeš nosit kytky na hrob! Aspoň na narozeniny!“

„Jednou za rok? Tak to by asi šlo,“ odpovídá jí se stejně laškovným tónem Danek. „Ale já nevím, co bude za rok, za dva, za deset let…“

„Je fakt, že o budoucnosti se nebavíme. Stačilo mi to jednou, když jsem to téma nadhodila. A Danek mi řekl, že mě může klidně přejet auto, až mu půjdu naproti přes silnici pro rohlíky,“ vypráví Markéta. „A má pravdu…“

„Maminko, když mluvíš o těch rohlících… Nechceš mi dát Kinder tyčinku?“

Rychlejší je ale Robert, který z lednice vytahuje Kinder mléčný řez. Měkkou piškotovou tyčinku, do které se Danek s chutí zakousne.

„PEGu se asi nevyhnu,“ říká z ničeho nic. „Ale tyhle tyčinky…“ Na tváři se mu objeví slastný výraz. „Tyhle tyčinky bych mohl mlsat pořád.“

Text: VERONIKA ŠIRC

Foto: archiv DANIELA GRUSSE, VERONIKA ŠIRC